Naše zlaté dětičky a trapasy, na které rodiče nezapomenou: Velké škody napáchá obyčejná dětská upřímnost
Děti jsou naše poklady, o tom nikdo nepochybuje. Na druhou stranu je ale pravda, že právě díky nim si asi každý rodič alespoň jednou v životě užil trapnou chvilku, kdy by byl raději na druhé straně zeměkoule. To v okamžiku, kdy se dítku “povede” nějaká poznámka, za kterou se rodiče stydí ještě po několika letech. A když už se tak stane, zákon schválnosti nedopustí jinak, než že je pronesena dostatečně nahlas a ve velké společnosti. Neříkejte, že se vám to nestalo také…
Vlak, tramvaj, autobus nebo jakýkoliv jiný dopravní prostředek. Ale také plný obchod, čekárna u lékaře nebo zkrátka důležitá návštěva - to všechno jsou místa a okamžiky, kdy si přejeme, aby se naše děti chovaly slušně a klidně. A v takovém případě se může stát trapas, na který rodiče ještě dlouho vzpomínají.
Malé přeslechnutí, velký trapas
Jednu takovou pernou linku prožili mladá maminka Martina a její manžel, kteří vzali svého čtyřletého synka Vojtu na vítání občánků, kde byla hlavní hvězdou dne jeho mladší sestřička Anička. Velký brácha byl patřičně instruován, oblečen v košili s motýlkem, aby náležitě reprezentoval, a tatínek se mu svědomitě věnoval, aby nedošlo k problému. A také šlo všechno dobře - dost dlouho na to, aby rodiče přestali být ostražití. Jenže právě v té chvíli přišel starosta, aby novorozené děti přivítal, a začal bohužel velmi nešťastně oslovením: „Milé děti, hrdí rodiče.” V tu chvíli Vojta vyprskl smíchy a nebyl k zastavení.
Chvíli trapného ticha v obřadní síni vystřídaly tatínkovy domluvy a maminčiny nešťastné nechápavé pohledy, ale nic neplatilo. Až nakonec se dal do smíchu i starosta a ptal se Vojty, co mu přijde tak vtipné. Mladý gentleman bez zaváhání a dostatečně nahlas zopakoval starostova slova: „Milé děti, prdí rodiče“. Důstojnost obřadu byla ta tam, ale i když se Vojtovi rodiče mohli propadnout studem, na takové vítání občánků ostatní účastníci jistě nezapomenou.
Čarodějnice odvedle
To Katka má se svou těsně předškolní dcerou Janičkou docela jiné zkušenosti. Je to dítě zvídavé, hodné a a neobyčejně ohleduplné. Sama od sebe dokázala od malička rozeznat, co je a co není vhodné říkat, aby někomu neublížila. A tak sousedčinu opravdu podivnou garderóbu komentovaly vždy jen potichu s maminkou. Paní odvedle nikdy neslyšela, že o ní malá sousedka vypráví s dušeným smíchem, že vypadá jako ta čarodějnice, co ji na jaře pouštěli do řeky. Maminka to tolerovala, protože dítě za prvé mělo pravdu a za druhé si byla jistá dceřinou opatrností. A pak to přišlo - sousedka jednoho dne vyšla z domu velmi elegantně a vkusně oblečená, její zdánlivě neforemná postava se v kostýmku vyloupla do nečekané krásy - a to tak, že to samotnou Janičku překvapilo.
Protože to je dítě ochotné pro radost druhého udělat téměř cokoliv, neodpustila si pochvalu a odhodlaně oslovila sousedku: „Teto, tobě to dneska sluší,“ pronesla bezelstně. „Děkuji ti, Janičko, to je od tebe hezké,“ opáčila sousedka. Kdyby to skončilo tady, nemusela Katka s malou chodit další týdny domů zadním vchodem. Janička totiž neskončila jen u jediné věty a aby svůj proslov dokončila, pokračovala: „Mami, teta je dneska hezká, viď? A proč se teda jindy obléká jako čarodějnice, že se jí musíme smát?“ Jsou okamžiky, které doslova bolí…
Lhát se zkrátka nemá
“Když se sestře narodilo první dítě, holčička, šli jsme se na ni podívat do porodnice,“ vypráví Jarka, maminka prvňáka Ondry. „Pro jistotu jsem mu cestou vysvětlovala, jak se má chovat, že se na miminko nesahá, aby nebylo nemocné, a spoustu dalších věcí. Dostali jsme se dokonce i k tomu, jak se malá sestřenička dostala na svět, ale tohle mi problémy nedělá. Vysvětlila jsem mu, že je každá maminka na svoje miminko pyšná a že bych na něj byla hrdá, kdyby mohl maličkou pochválit, že je hezká. Že by to tetě udělalo velkou radost. Ondra mi to slíbil a mohli jsme vejít do pokoje,“ popsala Jarka chvíle před katastrofou.
Malá sestřenice totiž Ondru zjevně nenadchla ani svojí velikostí, ani podobou. A tak se brzy stalo to, co se asi stát muselo. „Ondra stál chvíli u postýlky a díval se na novorozeně. Pak se ke mně otočil a povídá: Já vím, co jsi říkala, nemám na ni sahat a mám ji pochválit, že je hezká. Ale táta by se zlobil, kdybych lhal.“ Naštěstí tahle malá upřímnost nevnesla mezi sestry žádnou nevraživost, ale určitě na tu chvíli nezapomene ani jedna z nich.
A co vaše ratolesti - také vám někdy přichystaly podobně pernou chvilku?
KAM DÁL: MUDr. Křivánek: Onemocnění cév a srdce nebolí, přesto zabíjí. Vysvětluje, co je třeba hlídat a kdy máme problém.
