Ponižování či vězeň na vodítku: Praktiky made in USA, které si nezadají s totalitními režimy
Je potřeba neustále si připomínat mučení v totalitních režimech. Stejně tak je ale na místě věnovat se tomu, že i demokratický režim může jednat proti hodnotám, na kterých je postaven. Asi nejznámější příklady známe v režii USA. Válka s terorismem na Blízkém východě s sebou nese desítky známých prohřešků, které dosvědčují nelidské zacházení s vězni, jež ve 21. století nemá obdoby.
Společnost se v některých věcech nemění. Můžeme sice létat na Měsíc, cestovat po celém světě, koukat na 3D filmy v kině, nechat se operovat nanorobotem, ale jedno zůstává. Člověk je v jádru necitlivé zvíře.
Demokracie s pachutí násilí
O vyspělosti společnosti by měla svědčit absence násilí. Člověk s velkou mírou naivity by podobné zacházení očekával v „nejsvobodnější“ zemi na světě. USA však nikdy nebyly místem plným svatoušků. Kruté výslechy, nepříjemná šikana a konstantní ponižování. To jsou jen náznaky toho, z čeho bylo několik vojáků ve věznicích v Iráku a na Guantánamu usvědčeno. Mučení vězňů v podání USA je přitom v podstatě vývozním artiklem, kopírují ho i jinde na planetě. Zřejmě pro jeho výsledky.
Věznice Abú Ghrajb
Když v dubnu 2004 vyšlo najevo, že američtí vojáci brutálně týrali a ponižovali irácké vězně ve věznici Abú Ghrajb, celý svět byl v šoku. Praktiky, které se pro některé jedince staly zcela normálními, totiž s lidským zacházením neměly nic společného.
Největší zvěrstva se odehrávala v bloku 1A, který byl určen pro obzvlášť nebezpečné vězně. Na chladných chodbách věznice se například krčilo na sobě několik nahých vězňů, kteří měli napodobovat pohlavní styk. Americkým vojákům se tento druh šikany stal zdrojem zvrhlé zábavy.
Nechutné mučení bylo proloženo brutálním násilím. Bití pěstmi do hlav svázaných nahých vězňů opravdu neodpovídá hodnotám lidské společnosti 21. století. Vojáci šli v ponižování iráckých vězňů ještě dál. Známá je fotografie nahého muže na vodítku, kterého vede americká žena v uniformě jako psa na chodbě neblaze proslulé věznice.
Jen díky tomu, že se fotografie dostaly na veřejnost, dostali vojáci tvrdé tresty, v některých případech až deset let vězení. V bagdádském vězení však bylo mučení a bití zcela normální. Jiná fotografie odhaluje v igelitu zabalené tělo vězně, který byl pravděpodobně umlácen k smrti.
Po vyšetřování otřesných událostí v Abú Ghrajb vyšlo najevo, že až 90 procent uvězněných Iráčanů zde bylo bezdůvodně. Spojené státy od roku 2004 schválily tvrdé vyšetřovací metody, které zrušil až v roce 2009 prezident Barack Obama. V roce 2014 bylo toto nechvalně proslulé vězení definitivně zavřeno.
Waterboarding
Pravděpodobně nejznámější mučicí metodou, která se v USA používala vůči vězňům podezřelým z teroristické činnosti, byl waterboarding. V roce 2010 označil prezident George W. Bush tento druh vyšetřování za velmi účinný. Hájil se tím, že díky této metodě USA odhalily několik plánovaných teroristických útoků.
Co se při waterboardingu konkrétně děje? Zajatci se omotá hlava igelitovým sáčkem nebo hadrem a následně se na něj lije voda. Vězeň má pocit, že se topí. Dalším častým způsobem mučení, který CIA či vojenské vyšetřovací jednotky používaly, byla spánková deprivace.
Peklo jménem Guantánamo
Jedním z nejproslulejších míst mučení a týrání vězňů v nedávné historii je věznice na Kubě s názvem Guantánamo. Administrativa George W. Bushe zde v roce 2002 zřizuje dva internační tábory Camp X-Ray a Camp Delta. Uvězněni zde měli být militantní bojovníci z Iráku a Afghánistánu, kterým vláda záměrně neposkytla právní prostředky amerického soudnictví.
Administrativa USA zároveň v roce 2006 schválila, že vězni nepodléhají ani ochraně Ženevskými konvencemi. Schváleno tak bylo 16 vyšetřovacích technik, které jsou klasifikovány jako mučení. Bez obvinění tak byli vězni týráni několik let. Podle inspektorů červeného kříže byli vězni mučeni bitím, odepřením spánku, hladověním, zamykáním do stísněných prostor a do chladných buněk.
Amnesty International ve zprávě z roku 2005 označuje Guantánamo jako gulag naší doby. O detailech z prostředí kubánské věznice spravované USA vypověděl v roce 2015 ve své knize Deník z Guantánama Mauritánec Mohamedou Ould Slahi. Otevřeně v ní píše o pravidelném bití, 24hodinových výsleších, sexuálním zneužívání, nelidských podmínkách, kdy spal v absolutní zimě a nesměl na denní světlo. Nejdéle se údajně nevyspal 70 dní.
Zdroje: Česká televize, iRozhlas, amnesty.cz, aljazeera.com, respekt.cz, britnanica.com, nytimes.com
KAM DÁL: I při popravě se odbojáři chovali statečně. Mám jejich poslední dopisy rodinám, říká historik.
