Schované poklady Prahy. Unikátní soška a ruka zloděje nad vchodem kostela
Malebné uličky centra Prahy stále poněkud zejí prázdnotou. O to větší je šance si město pořádně prozkoumat. Nemusíte jít zrovna po stopách Foglara, Hašlera či Franze Kafky. Stačí navštívit neoddělitelnou součást Starého Města. Těmi jsou kostely a v některých je mnohdy i děsivá atmosféra.
Nemusíte zrovna věřit v boha, abyste s okouzlením vešli do svatostánku, který vás okouzlí a v nitru probudí pokoru. Úzké a zamotané uličky Starého Města a Malé Strany schovávají hned několik zajímavých architektonických skvostů, jejichž existenci jste možná dodnes přehlíželi. O to větší bude překvapení, když vejdete dovnitř. Nutno dodat, že k tomu možná přispěje i lehce strašidelná atmosféra.
Bazilika sv. Jakuba Většího
Bludiště města umí opravdu neuvěřitelné věci. Je totiž klidně možné, že jste o tomto kostele nikdy v životě neslyšeli a přitom patří mezi ty vůbec největší v Praze. Najdete ho v Malé Štupartské ulici a proslulý je hlavně varhanami, které jsou největší v hlavním městě. Zajímavostí je, že v těchto místech stál kostel již ve 12. století.
Znát historii je samozřejmě chvályhodné, ale největší zajímavostí jsou v kontextu baziliky svatého Jakuba hlavně legendy. Ta nejznámější je pravděpodobně o zloději, který zůstal po bohoslužbě v kostele, aby mohl bez starostí krást. Když se natáhl pro dřevěnou sošku Panny Marie, chytila ho za ruku a zlodějíček se nemohl z jejích spárů vymanit. Druhý den ráno ho na místě objevil farář a aby muže vyprostili, museli mu useknout ruku. Dodnes na upomínku porušení jednoho z přikázání visí jeho ruka nad dveřmi v kostele.
Legenda se nevyhnula ani oltářnímu obrazu v kostele. Malíř se údajně tak horlivě modlil, aby se mu vyhnul mor, a tím pádem smrt, že byl opravdu ušetřen. Celá jeho rodina nákaze podlehla, ale on padl až ve chvíli, kdy dokončil obraz. Následně se jeho duše ihned přestěhovala do nebe.
Někteří čtenáři Rychlých šípů Jaroslava Foglara si tento kostel spojují s Janem Tleskačem. V knize Záhady hlavolamu je pod pražským kostelem několik tajných chodeb, kde jsou pohřbeni mniši z 18. a 19. století. Je však klidně možné, že Foglar myslel úplně jiné místo.
Chrám Panny Marie Vítězné
Jedná se ve světě možná o ten vůbec nejslavnější kostel v Praze, a přitom o něm Češi skoro nic neví. Proč jsou někteří ochotni cestovat přes půlku světa právě sem? Odpověď je prostá. Zajímá je zázračné Pražské Jezulátko. Malá dřevěná soška znázorňující malého Ježíše Krista má bohatý šatník a také údajně koná zázraky. Soška, která původně pochází ze Španělska z poloviny 16. století, už několik zázraků učinila a každý, kdo se k ní přijde pomodlit, doufá, že si udělá čas právě na něj.
Dokonce i slavný spisovatel Paulo Coelho si zde přál, aby se z něj stal úspěšný literát, a to na úplném začátku kariéry. Žehnal zde samotný papež a Malá Strana má v tomto kostele jednu z nejcennějších památek Prahy.
Kostel sv. Jiljí
Kdo se alespoň trošku vyzná v architektuře, tak mu stačí říct, že se jedná o gotický kostel s románskými základy. Už tento popis totiž dokonale popisuje, jak významný a starý tento svatostánek je. Určitě je možné, že kolem něj denně projde řada Čechů a vůbec o něm netuší. Mají totiž pravděpodobně dost práce s koukáním do země či pojídáním předraženého trdelníku.
Kdo si však najde čas a podívá se dovnitř, nebude litovat. Paradoxně ho najdete ve velmi frekventovaných ulicích Starého Města, což jsou tedy Zlatá, Husova a Jilská. Zajímavostí je, že zdejší kulisy využil režisér Miloš Forman při natáčení úspěšného filmu Amadeus. Kostel sv. Jiljí je klenotem architektury, který je třeba poznat a pravidelně navštěvovat a nepotřebujete k tomu uctívat boha, ale stačí, když máte úctu k lidským dovednostem a nepopiratelné přítomnosti genia loci. To by se zde dalo krájet.
KAM DÁL: Legendy a paranormální jevy. Nejstrašidelnější hřitovy a dům plný pověstí