Smutný konec držitelky Modré stuhy. Rekordmanka se rozpadá v přístavu, přitom byla nejrychlejší lodí na světě

Modrou stuhu chtěl každý, tedy pravděpodobně každý námořní kapitán, který se vydal na cestu přes Atlantský oceán v New Yorku a jehož cesta měla končit v Evropě - velmi často v Liverpoolu - nebo naopak. Prvním parníkem, který se mohl pyšnit touto cenou, byl kolesový parník SS Sirius, jemuž byla Modrá stuha udělena v roce 1838. Svým způsobem šlo o “nejjednodušší” cestu k tomuto ocenění, protože nebyl čas, který by bylo nutné překonat. Sirius si cenu vysloužil za cestu z Corcu do New Yorku, kterou zdolal průměrnou rychlostí 14,87 km za hodinu, tedy po námořnicku 8,03 uzlu. Cesta trvala “pouhých” 18 dní, 14 hodin a 22 minut. Na tu dobu šlo o rekord, a tak si jistě svoje ocenění parník zasloužil. Byl první, ale rozhodně ne jediný.

Neustálé závody

V dalších měsících a letech se o ještě rychlejší dopravení pasažérů a nákladu přes Atlantský oceán pokoušela každá loď, která na to měla jen trochu naději. Prestižní cenu chtěl zkrátka každý, ať už to byly lodě německé, britské, italské či americké. V době, kdy byla lodní doprava jedinou možností, jak překonat oceán, byla Modrá stuha nejen velmi prestižní, ale svému držiteli přinášela i velkou konkurenční výhodu. Každý, kdo si to mohl dovolit, se chtěl přece přes oceán dostat co nejrychleji - a s kým jiným, než s držitelem Modré stuhy! Stejně tak pošta, která na druhý kontinent dorazila o několik hodin rychleji, měla náskok před jinými zprávami, a to se moc dobře vědělo.

Historie transatlantických plaveb

I díky ocenění Modrá stuha můžeme snadno pozorovat vývoj, jakým plavba přes Atlantik v průběhu dalšího století prošel. Pokud uvedeme, že například v roce 1952 si musela americká loď United States pro stuhu doplout za pouhé tři dny, deset hodin a čtyřicet minut, zdá se, jako by šlo o zázrak. Pořád to ale nic není v porovnání s prozatím posledním časem, za nějž byla Modrá stuha udělena v roce 1998 lodi CAt-Link, která trasu zdolala za dva dny, dvacet hodin a devět minut. Tedy o více než sedmnáct dnů rychleji než historicky první držitelé této prestižní ceny.

Zaplatilli životem

Boj o Modrou stuhu ale bohužel stál i lidské životy. Hovořilo se dokonce i o tom, že honba za tímto prestižním oceněním stála také za potopením Titanicu, jehož posádka se snažila stuhu při své první plavbě přes Atlantik získat. Jsou ale také zdroje, které tuto teorii popírají. Na druhou stranu není pravděpodobné, že nejluxusnější loď světa té doby chtěla získat také pověst té aktuálně nejrychlejší?

Pocta pro nejrychlejší loď?

Jak bylo uvedeno, jednou z nejrychlejších lodí na světě byla také United States, která svůj rekord na trati z Evropy do USA prozatím žádné jiné nepřepustila. Měla by být také patřičně opečovávána, řeklo by se. Jenže to tak vlastně není. Tato rekordmanka již delší dobu nedůstojně reziví ve filadelfském přístavu Delaware. Jde o loď, která byla se záměrem získat Modrou stuhu již stavěna. Američanům se nezamlouvalo prvenství Britů, kteří v té době v souboji o čas vítězili, a tak se rozhodli smůlu prolomit - a posloužit měla právě loď symbolicky pojmenovaná United States.

Vydařený tah

Záměr se podařil a loď United States již při své první plavbě pokořila bezmála patnáct let starý rekord britské Queen Mary a rychlostí okolo sedmdesáti kilometrů za hodinu opravdu neměla na oceánské trati konkurenci. Vždyť také byla stavěna podle pravidel válečného námořnictva, ačkoliv byla určena pro dopravu pasažérů. Spojení moderních technologických principů, v nichž zvláště v poválečné době jistě vedla právě armáda a pohodlí pro pasažéry, přineslo svoje ovoce a Modrá stuha putovala po dlouhých letech z Evropy na americký kontinent. 

Vojenská nebo osobní loď? 

Vojenská konstrukce se ale přece jen v interiéru promítala. I když měli cestující pohodlí, za které si zaplatili, museli se obejít bez zbytečných ozdob, dřevem vykládaných interiérů a dalších “drobností”. Nechyběly ale prostory pro zábavu nebo snadno odstranitelná výzdoba jako obrazy nebo dokonce sochy. Všech 1 928 pasažérů a 900 členů posádky, jak umožňovala kapacita lodi, se tak zde mohlo cítit příjemně. Zmiňované propojení civilního a vojenského stylu mělo mít ale ještě jednu ohromnou výhodu. Pokud by došlo ke konfliktu, který by vyžadoval vojenský zásah, stačilo jen málo a osobní přeprava byla nahrazena vojenskými účely. K tomu ale naštěstí nedošlo.

James Watt: člověk, který probudil průmyslovou revoluci. Parní stroj ale není tak docela jeho vynález

Smutná současnost

Stavba lodi United States si tehdy vyžádala astronomickou částku bezmála osmdesáti milionů dolarů, přičemž plných padesát milionů do prestižního projektu investovala vláda a přeneseně tedy i sami američtí občané. Za “uloupení” Modré stuhy Britům ale tohle všechno tehdy stálo. Svoje výhody United States prokazovala až do doby, kdy se naplno rozmohla transoceánská letecká doprava. Té už lodě, jakkoliv rychlé, v osobní dopravě konkurovat nemohly. A tak jejich sláva pomalu, ale jistě upadala, až se víceméně propadla do hloubi dějin. A s ostatními i držitelka Modré stuhy, hrdá a unikátní loď United States, která od poloviny šedesátých let již svoje další využití nenašla, i když plány jejích měnících se majitelů byly často velkolepé. I přes všechny snahy nejrůznějších organizací se tak zdá, že osud tohoto unikátního plavidla je již zpečetěn…

KAM DÁL: Královna Ranavalona byla nejkrutější v historii. Popravila odpůrce a zlikvidovala polovinu národa.