Změna, která by měla být samozřejmostí. Okolí Národního muzea už není vyloučenou lokalitou

Magistrát za celou obnovu okolí zaplatil 140 milionů korun. Pro jedince nepředstavitelná částka má zde viditelné opodstatnění. Čelakovského sady a prostor mezi dvěma budovami Národního muzea jsou od konce roku 2018 ve zcela jiném urbanistickém a estetickém pojetí.

Velmi frekventované místo Prahy dostalo směle romantický název, který možná až přehnaně upozorňuje na fakt, který by měl být ve městě 21. století samozřejmostí. Muzejní oáza je jedním z pilotních projektů Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) a jedná se o jedinečnou ukázku toho, kudy se město musí ve veřejném prostoru vydat.

Změna je život

Václavské náměstí a Hlavní nádraží jsou místa, která jsou v pražské metropoli již dlouhodobě spojována spíše s tím negativním. Frekventovaná doprava na magistrále a vysoký počet chodců určuje těmto tepnám městského pohybu výrazně pošramocenou pověst.

Vyloučené sociální skupiny tomuto prostoru v oblaku znečištěného ovzduší vládnou a kolem sv. Václava je nadále rušno. Čelakovského sady a cesta k podchodu, který vede na Vinohrady, tento negativní pocit organicky rozvíjely. Okolí Národního muzea se tak v devadesátých letech proměnilo v nepříjemnou zónu problémů.

Prostituce, drogoví dealeři a drogově závislí zde určovali atmosféru, která už je díky zdařilé proměně pryč. Místo se vrátilo chodcům, cyklistům a automobilová doprava zde funguje i s omezením. „To místo se změnilo k nepoznání, udržujeme trávníky a rostliny v podstatě každý den,” poznamenává údržbář zdejších sadů.

Změna celého prostředí je viditelná nejenom na povrchu díky krásným zeleným plochám. Na lavičkách z nového pražského mobiliáře zde sedí lidé se svačinou a tráví zde volný čas. „Před pěti lety bych si tady takhle nesedl,” říká muž, který pracuje v nedaleké bance a rád do Čelakovského sadů chodí obědvat, když počasí přeje.

Nejvýznamnější projekt

O tom, že i IPR tuto realizaci hodnotí hodně vysoko vypovídá vyjádření samotného ředitele Ondřeje Boháče: „Jedná se bezpochyby o jeden z nejkrásnějších a nejvýznamnějších projektů, které měl IPR za 5 let existence možnost realizovat. Podařilo se nám opět nejen rekonstruovat, ale připravit prostor i na jeho budoucnost. Ať už se jedná o tramvaj nebo humanizaci magistrály a její lepší soužití s městem,“ dodává Boháč.

Prostor mezi budovami Národního muzea byl v minulosti nebezpečným paskvilem, který tímto získal potřebné funkční využití. Kolem vstupu do metra sousedícího s historickou budovou Národního muzea byl tak úzký chodník, že zde v minulosti prošel jen jeden člověk. Vzhledem k tomu, že jde o jednu z nejvyužívanějších cest pro pěší vedoucí z Vinohrad na Václavské náměstí, je až s podivem, že se na podobou realizaci čekalo tak dlouho.

I z estetického hlediska se Muzejní oáza může chlubit hned několika zajímavými prvky. Žulová dlažba je barevně sjednocená s novou fasádou historické budovy Národního muzea a vysázeno je zde 60 nových stromů a víc jak 100 tisíc kusů rostlin.

Zásadní nedostatek je však stále přítomen, byť jsou viditelné snahy o jeho eliminaci. Jak již bylo zmíněno, jedná se o jednu z nejvytíženějších cest, která propojuje Vinohrady pro pěší. Zde stále zůstává, že jediným plnohodnotným průchodem na Nové Město je temný podchod, kde si můžete dát opravit boty a koupit něco k jídlu.

Změna by měla přijít v návaznosti na rekonstrukci Václavského náměstí, kam by se měla vrátit tramvajová doprava. Už v tuto chvíli jsou viditelné slepé koleje, jejichž základ byl položen právě v místech s názvem Muzejní oáza.

Obnovená doprava by měla usnadnit pohyb lidem právě z Vinohrad do centra města. Město se tak snaží „pražským“ tempem zlidštit prostory, které necitlivě odřízla Severojižní magistrála. Bude tomu tak dva roky, co Pražané mohou využívat výrazné zlepšení této v minulosti nepříjemné lokality. Chvalozpěvy se však musí mírnit, protože práce je v okolí automobilové tepny Prahy ještě mnoho.

KAM DÁL: Hlavní středověká tepna Prahy. Karlova ulice mohla v minulosti sloužit tramvajové dopravě