Když nesnesete hlas vlastní tchyně, tak možná trpíte misofonií. Nebo ne?
"Kdy už konečně přestane žvýkat, copak se neslyší?" "Opravdu musí dýchat tak nahlas?" Vadí vám zvuky, které většinu ostatních lidí nechávají zcela v klidu? Potom není vyloučeno, že trpíte misofonií.
Misofonii je možné obecně popsat jako přecitlivělost na některé zvuky, s nimiž jsme nuceni být dennodenně v kontaktu. Zatímco většina lidí si ani nevšimne, že vedle nich někdo dýchá, ukusuje jablko nebo polyká, misofonik v takové chvíli trpí. Nejde ale o neochotu být tolerantní k chování druhých. Lidé postižení misofonií v takových momentech skutečně trpí.
Mozek pracuje "jinak"
Co se děje v mysli a těle člověka, který nikoliv vlastní vinou vnímá některé zvuky silněji a nepříjemněji, než je tomu běžné? U misofoniků vyvolávají pro ostatní zcela běžné zvuky zvláštní procesy, vedoucí až ke stavu, hraničícímu se šílenstvím.
Pouhé polykání osoby, sedící vedle takto postiženého člověka, může být deprimující, může vyvolat záchvat paniky, zuřivosti, úzkosti… V těle misofonika dochází k tak silnému podráždění, že jeho reakce většina lidí považuje za nepřiměřené. Není to ale jeho vina. Vědci zjistili, že mozek lidí, trpících misofonií, pracuje zkrátka jinak než mozek “normální”.
S přibývajícím věkem bývá hůř
Poruhu objevili a pojmenovali vědci na atlantské Emoryho univerzitě až v roce 2000. Do té doby byly její projevy přisuzovány jiným psychickým poruchám a byla tak nesprávně diagnostikována. Až na přelomu tisíciletí se s v lékařství začalo počítat s misofonií jako specifickou poruchou. Vždyť podle výsledků skenování mozků lidí s tímto problémem bylo zjištěno, že jejich nervová soustava skutečně dostává jiné informace, než je tomu běžné. Jejich abnormálně fungující mozky vysílají zesílené signály, které v důsledku vedou k nestandardním fyziologickým i psychologickým projevům.
Misofonie je přitom postižením, u něhož zatím není vyloučené ani genetické podmínění. Laicky řečeno: misofonii je pravděpodobně možné zdědit po některém z předků. Náchylnější jsou k ní přitom jedinci, jejichž život je navíc znepříjemňován tak zvaným tinitem, neboli “zvoněním či pískáním” v uších. První projevy misofonie mohou přijít již v období puberty, vzácně i dříve a se zvyšujícím se věkem většinou nabírají na síle. Více pacientů pak pochází z vrstvy lidí s vyšším IQ a větší procento tvoří ženy.
Spouštěčem může být úplně cokoliv
Co je spouštěčem takto nepřiměřených reakcí misofoniků? Obecně lze konstatovat, že doslova cokoliv. Každý z takto postižených lidí má svůj vlastní zvuk nebo v horším případě dokonce celou skupinu zvuků, s nimiž se jeho mysl nedokáže vyrovnat.
Mohou to být již zmiňované zvuky, které ostatní vydávají při jídle, dětský pláč, ale třeba i obyčejné vrzání dveří nebo známé škrábání nehty po tabuli nebo po látce. Jsou zaznamenané i případy, kdy misofonik nechodí do přírody zkrátka proto, že nesnese ptačí zpěv nebo cvrkot cvrčků, jiné přivádí k histerickým projevům dokonce kočičí mňoukání nebo pro většinu lidí uklidňující předení.
Nemňoukat, nekašlat, nedýchat!
Život misofoniků je zkrátka poměrně složitý, zvláště v těch případech, kdy se porucha soustředí na zvuky, s nimiž jsme konkfontováni zcela běžně. Lze předpokládat, že se obyvatel většího města nemusí setkávat s kočičím předením v případě, že kočku nechová (což je v takovém případě předem vlastně vyloučeno). Jestliže se ale jeho porucha soustředí na hlasitější nádechy lidí, kašlání a podobně, není divu, že se tito lidé snaží vyhledat odbornou pomoc.
Je nějaká pomoc?
Je možné lidem trpícím misofonií účinně pomoci? Mnozí by si to samozřejmě přáli, ale stejně jako v léčbě jiných neurologických poruch to není jednoduché ani v tomto případě. Jednou z možností je pokusit se tak zvaně snížit vědomí šelestu. Lidé, u nichž se to podaří, jsou potom schopni vnímat přijímaný zvuk méně citlivě a reagovat na něj přiměřeněji. Pomoci může také poslech příjemných a lidskému vnímání přirozených zvuků, jako jsou zvuky lesa, déšť a podobně.
Samozřejmě je nutné brát v úvahu spouštěč misofonie. Celkově se ale jedná o složitý proces terapie, jejíž výsledek nemůže být jistý. Nerová soustava člověka je neobyčejně složitá a svébytná, náprava jejích poruch je tedy v některých případech téměř nemožná. Lidem, kteří trpí misofonií, tedy můžeme jen přát, aby se své noční můry jednou zbavili, a těm, kteří přechozí řádky naštěstí tak zcela nepochopili, aby to tak zůstalo navždy.
