Nevíme, co je zima. V Ojmjakonu jsou zvyklí i na padesátistupňové mrazy

Ojmjakon je jen pro opravdové nadšence a milovníky mrazivé zimy. Takových lidí se přesto najde více než pět stovek a doposud i přes všechna příkoří, které jim takový život přináší, zůstávají právě v ruském Ojmjakonu, přes devět tisíc kilometrů po silnici severovýchodním směrem od hlavního města Moskvy. Co takový život přináší?

Mráz a tma

Čemu se museli obyvatelé Ojmjakonu přizpůsobit? Samozřejmě hlavně krutým mrazům, které zde trvají většinou od prosince do února nebo března. S umístěním na mapě souvisí také velmi krátké zimní dny, a tak jsou místní zvyklí užívat si v zimě slunečních paprsků jen několik málo hodin denně. Za největších mrazů je pak potřeba přistoupit na mnohá opatření, která se s naším škrábáním namrzlé vrstvičky na předním skle automobilu nedají ani srovnat. Tak například už jen vypnutí motoru venku a na delší dobu znamená, že jej do jara pravděpodobně nikdo neoživí.

Na uhelné prázdniny zapomeňte

Pamatujete z dětství uhelné prázdniny? Teploty hluboko pod bodem mrazu - tedy v našem chápání hluboko… - čas od času znamenaly několik dní volna. S tím ale děti v Ojmjakonu počítat opravdu nemohou, lépe řečeno jen v případě, kdy se rtuť teploměru nedostane nad -50 °C. Dovede si někdo z naší oblasti představit, že v mínus čtyřiceti oblečeme šestileté dítě (tentokrát tedy trochu tepleji) a pošleme ho ven? Ojmjakčané s tím nemají problém. Jsou zkrátka zvyklí.

Opravdu teplé oblečení?

Co znamená pojem teplé oblečení v Ojmjakonu? No přece kožich, boty ze sobí kůže, ponožky tak teplé, že bychom v nich v našich podmínkách jen těžko vydrželi, kožešinové rukavice a na hlavu pokud možno kukla, z níž koukají jen oči. To proto, že i na nekryté části obličeje může dojít k ošklivým omrzlinám i při poměrně krátkém pobytu venku. Místní jsou ale zvyklí. I v nejkrutějších mrazech pečují o zvířata, pracují, chodí do školy. Jako by tady ani přírodní zákony neplatily.

Nouze tu ale není

Mohlo by se zdát, že zde lidé patrně žijí docela odtrženi od civilizace. Tak tomu ale zase není. K dispozici je internet, elektřina funguje i v největších mrazech, na letiště vzdálené přibližně třicet kilometrů přilétají letadla se zásobami potravin, které zde není možné vypěstovat, i když místní jsou zvyklí konzumovat hlavně maso. Pěstovat tady cokoliv v půdě je samozřejmě téměř nemožné. I přes všechny těžkosti se v Ojmjakonu tedy žít dá a lidé, kteří se zde narodili, jsou na svoji vesnici také náležitě hrdí.

Přichází i krátké léto

Ačkoliv se jedná o nejchladnější obydlené místo na světě, dočkají se místní na několik měsíců v roce i teplot, které nemusejí nutně klesat pod bod mrazu. I když zde léto připomíná spíš naše příjemné časné jaro, určitě je to vzpruha pro tělo i duši obyvatel této velmi nehostinné krajiny i všech zvířat, kterým takové klima připadá docela normální.

Průměrná červencová teplota jen o málo překračuje 14 °C, absolutní maximum, na které ale zdejší obyvatelé budou určitě ještě staletí vzpomínat, se vyšplhalo dokonce přes třicítku! Zato minimální zaznamenaná letní teplota klesla k mínus deseti. Červenec je tady zároveň největší zásobárnou vody, které spadne až pětkrát více než například v prosinci. Dá se tady žít? Přes pět set lidí tvrdí a dokazuje, že ano. A ještě mají jistotu, že je jejich vesnice známá po celém světě...
Můžeme se bavit o ideálních teplotách, můžeme se zlobit na zimu nebo zase příliš horké léto - ale ruku na srdce: na život v Ojmjakonu bychom si určitě zvykat nechtěli.