V republice přibývají noví a mladí včelaři. Je to důvod k radosti i obavám
Život bez včel by prakticky nemohl existovat, a proto se také mnozí zabývají otázkou, jak jim v jejich těžké dennodenní práci pomoci, jak se o ně postarat v zimě, jak pečovat o jejich zdraví. Jsou to včelaři, o jejichž práci toho moc nevíme. Něco víc bychom se mohli dozvědět například od dlouholetého včelaře Martina Nezbedy, který se této práci věnuje již více než dvacet let.
Česká republika je historicky jednou ze světových velmocí ohledně počtu včelstev a včelařů vzhledem k ploše našeho státu. Ani na nedostatek medu si většinou tak úplně nestěžujeme. Jenže starší generace pomalu odchází do včelařského důchodu a mladí se k této práci ještě nedávno nehrnuli. Bez včel to ale nejde. Budou noví včelaři, kteří tuto tradici zachrání? Jak to vidí Martin Nezbeda?
Jak je na tom současné včelařství v naší republice?
Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je české včelařství ve své současné spolkové podobě na jakémsi pomyslném rozcestí, což přináší problémy, ale může to být i výzva. O chov včel se nyní začíná zajímat poměrně dost mladých lidí, což je možné chápat jako pozitivum, protože ještě před několika lety to vypadalo, že s odchodem starší generace současných důchodců přijde do včelařství velká krize. Co do počtu včelařů se tak tedy patrně nestane.
Zdá se, že ale tak docela radost přes to všechno nemáte. Je to tak?
Je to složitější. Zájem mladých lidí a nových včelařů je samozřejmě potěšující, na druhou stranu vznikají problémy, které dříve nebyly. Noví včelaři k této práci přistupují jako ke koníčku, který je dnes baví a příští rok třeba zase ne. Jenomže si neuvědomují, že péče o včelstvo musí být dlouhodobá. Zdá se, že jde “jen” o hmyz, který se v případě, že to včelaře přestane bavit, postará sám o sebe a v podstatě se nic nestane - třeba na rozdíl od psa nebo králíků. Nepřijde žádná žaloba za to, že včely létají bez dozoru, dokonce se ani často nikdo nedozví, kolik jich zemřelo a proč. A mnozí v tom nevidí problém a říkají si, že si příroda poradí. Jenomže ono to zkrátka tak jednoduché není a ani být nemůže, jako vše v přírodě.
Co se stane se včelstvem, které včelař zanedbává?
Výhodou včelaření je, že včelstvo po většinu roku nevyžaduje nějaké složité zásahy, které by trvaly desítky minut. Práce ve včelách je dokonce nejlepší, pokud je rychlá, a tím i citlivá. Jako zanedbání lze především chápat to, že včelař neví, co se v jeho včelstvech děje. Někdy stačí jen rychlá kontrola a zásah tam, kde zkušenost velí nějak pomoci. Pokud ale včelař nechá včelstva svému osudu a několik týdnů je v sezoně ani nevidí, pak je to trestuhodná nedbalost. Včely nežijí v uzavřeném prostoru, pohybují se volně v přírodě, setkávají se s ostatními včelami, a tak se snadno šíří nemoci a parazité.
Takový včelař tedy může ohrozit i ostatní?
Určitě. Jeho lajdáctví může postihnout velmi široké okolí a zhatit několik let trpělivé práce včelaře souseda. A to si právě tito lidé často neuvědomují. Je pravda, že v době, kdy se včely nechovaly v úlech, ale žily jen volně v přírodě, jim také nikdo nepomáhal a neléčil je a populace přežila. Je ale nutné si uvědomit, jaká byla krajina a jaké bylo rozložení včelstev na plochu tehdy a jaké je dnes. I včely dnes právě díky chovům na včelnicích žijí odlišným způsobem, než kdybychom vše nechali jen na přírodě, žijí v hospodářské krajině. A to musíme vnímat i my, včelaři. Ale stále to je o citu k přírodě a vnímání potřeb těchto tvorečků. S nepříznivými vlivy nelze „bojovat“, ale spíše je usměrňovat a respektovat přirozené přírodní procesy.
Zdá se vám tedy, že jsou mladí včelaři nezodpovědní?
To ne. Není to jen otázka věku. Začátečníci jsou všech věkových kategoriích. Jen se obávám, že řada z nich ke včelařství přistupuje jako k módní záležitosti a formě, jak relaxovat. Jenže včely vyžadují velkou míru trpělivosti a chuti se vzdělávat a ne každý je ochotný se přizpůsobit. Často pak tito chovatelé získají pocit, že dokonce mohou vymýšlet nějaké inovace jako například u pečení dortů. Jenže tohle není jen zábava a včela je živý tvor. Navíc je tento svět hmyzu výrazně odlišný od jiných chovů, a ne každý uspěje. Včela nedá najevo svou nespokojenost jako třeba pes. Je to příroda, kde vše má svůj čas a na radikální experimenty není prostor.
Co máte konkrétně na mysli?
Například již zmiňované zdraví včel. Někteří lidé si pořídí včelstvo a ve snaze “jít s dobou” a nepoužívat běžná léčiva neléčí vůbec. Pochopitelně i pojem „léčit“ v sobě zahrnuje pochopení původce choroby a celý sled postupů, jak ho potlačit v průběhu celé sezony. Aplikace léků je jen jeden střípek mozaiky. Neošetřované včely potom nemoci roznášejí do širokého okolí. Dalším problémem je možnost dovozu včelích matek ze zahraničí. Samozřejmě že nejsou všechny včely stejné, liší se jako třeba psi v jednotlivých plemenech. Jen u včel si toho laik většinou nevšimne.
Jaké "plemeno" je tedy pro naši krajinu vhodné?
V Čechách máme stále ještě poměrně stabilní populaci včely kraňské, která je pro takový chov vhodná a navíc není agresivní. Pokud si ale včelaři nechají třeba z Ukrajiny, z Itálie nebo odkudkoliv ze světa dovézt jinou matku, třeba i ve snaze si něco zkoušet a například zvýšit snůšku medu nebo odolnost proti chorobám, mohou tak opět narušit stabilitu včelstev v okolí. To je přesně proti smyslu toho, co bychom chtěli dosáhnout - vyvážené populace, kterou i včelaři zušlechťují svým výběrem. Podobné experimenty lidí neznalých ani základů genetiky mají naprosto zdrcující důsledky. Dokonce si tím už české včelařství prošlo v 19. století a díky tomu naše původní včela tmavá prakticky zanikla.
Jak takový problém vzniká?
Včelaři mají v podstatě neomezené možnosti získat informace o tom, jaké metody používají třeba i v Japonsku. Zalíbí se jim a chtějí je vyzkoušet u nás. Jenomže si neuvědomí, že jde o úplně jiné podmínky a i ti Japonci svůj systém pilovali po staletí. Samozřejmě je dobře se vzdělávat, ale také je nutné brát ohledy na to, kde se včelařství věnuji a - i když to někteří nechtějí slyšet - učit se od lidí, kteří s tím mají pokud možno dlouholeté zkušenosti. Slovo pokora by se mělo ve včelařském oboru skloňovat dvojnásob.
Dotkl jste se používání chemie ve včelařství - lidé ale samozřejmě chtějí med bez chemikálií, to mi připadá logické…
Samozřejmě, a my jako včelaři jim ho také poskytujeme. Musíme se na celou situaci podívat s rozmyslem. Jistě - včelaři, alespoň ti zodpovědní, používají například tak zvané akaricidy, které včelstvo ochrání proti roztočům. Ale používá se jen velmi malé množství této látky a výzkumy hygienických stanic jednoznačně potvrzují, že i při jejich běžném využití k léčbě včelstev je obsah reziduí v medu o jeden až dva řády nižší než u jiných běžných potravin, kde by nás ani nenapadlo je hledat. Mluvím o mléku, máslu nebo rohlících. Ale med stále považujeme za něco mnohem přírodnějšího a máme na něj vyšší nároky, což je v tomto případě pochopitelné.
Jste tedy proti chovu včel - řekněme - bio stylem?
Nejsem vůbec proti! I když já vnímám ekologii trošku odlišně, než je prezentována. Pro mě nikdy nebude okurka „bio“, když objela půl světa a čeká na mě v igelitu v nevratné bedně v supermarketu. Z tohoto pohledu je každý med víc bio, i když bude od ošetřených včel. Chovat včely “ekologicky” je nesmírně složité a včelař, který by se pro takovou metodu rozhodl, by musel počítat s tím, že ho to bude stát mnohem, a to zdůrazňuji, mnohem více času. Jakákoli ekologická produkce vyžaduje hluboké znalosti a pracovitost. Ekologický chov včel (tedy chov bez využití chemických léčiv) vyžaduje velké zkušenosti včelaře, jeho neustálou pozornost, častou kontrolu včelstev a schopnost odhadnout nástup možné krizové situace předem. Takový chov neznamená, že včely necháme svému osudu na zahradě, dáme jim “byt a volnost” a zbytek necháme na přírodě. Mohlo by se snadno stát, že tímto přístupem zlikvidujeme nejen vlastní včelstva, ale i celou popupaci v okolí. Takže ano, v tomto směru jsem zastáncem přiměřeného využití léčiv, a to hlavně méně zkušenými chovateli.
Jak vidíte budoucnost včelařství v naší republice?
Upřímně řečeno jsem na ni spíše zvědavý, než abych ji dokázal odhadnout. Jde o to, jestli se budoucí včelaři časem znovu přikloní ke zkušenostem těch, kteří tuhle velkou tradici vybudovali. Pak to bude dobré. Jestli se ale každý z nich nekoordinovaně “vrhne” na svůj styl včelaření, pak si to představit neumím a raději ani nepředstavuji. Přesto si ale samozřejmě velmi vážím lidí, kteří se do včelaření pustili odpovědně, a snad je takových většina. Asi je zřejmé z toho, co jsem řekl, že není moc oborů, které jsou tak závislé na poměrně úzké spolupráci. Pokud to dokážeme, tak má české včelařství svou budoucnost.
