Sázavský klášter, tvrz zázračného poustevníka
Po roce 1000 museli mnozí křesťané prožívat nesmírné „zklamání“, jelikož očekávaný konec světa nenastal. To je nicméně nepřipravilo o náboženský zápal. U nás se tak například kolem roku 1009 kolem poustevníka Prokopa sdružila skupina následovníků, již tehdy připravených na mnišský život. Kníže Oldřich povýšil jejich komunitu v roce 1032 na klášter. Tak vznikla nad řekou Sázavou jedna z našich nejvýznamnějších církevních památek.
Strážce odkazu věrozvěstů
Sázavský klášter byl spojen s naší původní cyrilometodějskou tradicí, tedy staroslověnskou liturgií. Ta byla ovšem na základě papežských zákazů postupně potlačována. Osazenstvo udržující Prokopovu linii muselo klášter opustit hned dvakrát, poprvé již v roce 1055, kdy mniši pod vedením poustevníkova synovce Víta odešli až do Uher. Z exilu se však mohli díky českému králi Vratislavovi I. vrátit roku 1061. Po návratu vedle dřevěné budovy postavili chrám sv. Kříže, vůbec první románskou kamennou stavbu.
Třetím opatem se stal Prokopův vlastní syn Jimram a po něm se do čela mnichů po
stavil umělecky založený Božetěch, který nařídil stavbu nové románské baziliky. Bohužel, během jeho éry museli roku 1096 obyvatelé kláštera opustit svatostánek již definitivně a jejich písemnosti byly zničeny. Objekt se od té doby nacházel čistě ve vlastnictví benediktýnských latiníků, jejichž prvním opatem byl Děthard. Postava Prokopa však nebyla zapomenuta a počátkem 13. století jej církev svatořečila.
Uzmutý majetek se rozrůstá
Místní komplex byl postupně obohacován o další stavební prvky. První výrazné přestavby se dočkal během třiceti let ve dvanáctém století. Původně jednolodní kostel se stal trojlodní bazilikou a původní dřevěné stavby byly zcela nahrazeny svými kamennými verzemi. Ve druhé polovině 13. století získaly silně gotické prvky.
Úpravy kláštera byly přerušeny v době husitských válek a dlouho po nich nebyl areál příliš využíván. O začátku nových rekonstrukcí můžeme mluvit až po třicetileté válce. Poněkud nehezky se do místní historie zapsal opat Václav Košín z Freudenfeldu, dbalý spíš vylepšování vlastního obydlí, než zařízení sloužícího všem mnichům. Budovy jako celek byly v pobělohorské éře přestavěny do barokního stylu.
Roku 1785 byl klášter zrušen v rámci josefínských reforem. Jeho budovy se pak staly novorenesančním zámkem. Pokud se zajímáte o detailní dějiny instituce a podmínky mnišského života, můžete si v bývalých klášterních prostorách prohlédnout stálou expozici.
