KOMENTÁŘ: Putinovo pevné sevření povoluje? Někteří tradiční kremelští spojenci začali razit vlastní cestu
V Jerevanu se konalo setkání členů Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. To video před několika týdny vzbudilo nefalšovaný poprask. Schůzka aktérů však naplno vyjevila nejednotnost této organizace, která byla patrná v okamžiku, kdy arménský premiér Nikol Pašinjan odmítl podepsat závěrečné komuniké, na což reagoval Alexander Lukašenko poměrně nevěřícně. Současně si Pašinjan stěžoval, že necítí dostatečnou podporu od ostatních spojenců v rámci zmíněné organizace. Povoluje Putinovo pevné sevření?
Jestliže se v Moskvě v květnu slavilo třicáté výročí existence Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která navázala na tzv. Taškentskou smlouvu, o půl roku později už to vypadalo na setkání signatářů smlouvy v Jerevanu zcela odlišně. Arménie si postěžovala, že necítí dostatečnou podporu spojenců, a atmosféru dokreslil závěrečný akt, kdy arménský premiér Nikol Pašinjan odmítl podepsat závěrečné komuniké, na což reagoval běloruský prezident Alexander Lukašenko nevěřícně a rozhazoval rukou.
Rozklad sovětského impéria jako problém pro Putina
Tento incident před nás staví zásadní otázku, do jaké míry je vlastně pevný postoj tradičních kremelských spojenců, a to i mimo zmíněný pakt, který je v nadsázce řečeno jakousi "Brežněvovou doktrínou" v moderní době. Za dob Sovětského svazu neměly možnost se postsovětské republiky přirozeně vymanit z přímého vlivu nejvyššího sovětského vedení. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 ovšem nastolil novou geopolitickou realitu. V těchto zemích samozřejmě i nadále přetrvával a přetrvává ruský vliv z dob minulých, ale zdaleka to u některých zemí tak jasné není. Je vidět, že více než 30 let po rozpadu sovětské říše, vlivem řady událostí včetně války na Ukrajině, se začínají tradiční ruské satelity minimálně zamýšlet nad vlastní cestou dalšího vývoje.
Gruzie a Moldavsko požádalo o vstup do Evropské unie
Dobrým příkladem je například Gruzie, která je v řadě ohledů vůči Rusku rozpolcená. Nicméně i vlivem stále probíhajícího konfliktu na Ukrajině požádala v březnu 2022 o členství v EU. Ta byla projednána o tři měsíce později a Evropská rada tehdy konstatovala, že je připravena udělit Gruzii status kandidátské země EU. Nejen konflikt na Ukrajině však přispěl k tomu, že se vazby Gruzie s Moskvou rozvolňují, ale především vlastní historická zkušenost, válka v Jižní Osetii v roce 2008.
Jako další příklad nám může sloužit Moldavsko, které stejně jako Gruzie požádalo o vstup do EU. Moldavsko se dostalo v předcházejících měsících do hledáčku Ruska, které stejně jako v případě Gruzie nechce, aby se tyto země staly součástí západních, a tudíž nepřátelských struktur. Ukrajinská rozvědka již před několika týdny stačila varovat, že ruská FSB připravuje v zemi převrat, který by vystřídal prozápadní prezidentku Maiu Sanduovou a zajistil instalaci proruského Ilana Šora do čela země. Klíčové v této záležitosti je, že Moldavsko je téměř stoprocentně závislé na dodávkách ruského plynu a Moskva může využít právě tuto komoditu jako svou hlavní zbraň. Politické vedení Moldavska se snaží snížit závislost na ruském plynu a svou pozornost například napnout k Polsku, i tak by se jednalo jen o zlomek toho, co by země potřebovala. Vývoj v Moldavsku je tak nadále nejistý.
Když bychom se nyní bavili o Kazachstánu, tak v něm proběhly na začátku roku masivní protesty proti prezidentu Kasymu-Žomart Tokajevovi poté, co bylo zveřejněno, že došlo ke zdražení zkapalněného ropného plynu (LPG), jehož cena se zdvojnásobila. Kazašský režim zareagoval tvrdě, nekompromisně. Proti demonstrantům byla nasazena i ostrá střelba, do akce poslala Moskva i své výsadkáře, aby odpor zlomili.
Bude rozvolnění vazeb na Kreml pokračovat?
Na těchto příkladech je zřetelně vidět ve změněné geopolitické realitě podnícené válkou na Ukrajině, že není záruka, že se vývoj u postsovětských zemí bude vyvíjet tak, jak bude vyhovovat mocenským potřebám Kremlu. A co hůře, některé země se mohou z ruského vlivu úplně vymanit a stát se součástí západních struktur, tedy zejména EU a NATO. Otázkou zůstává, jak by se Putin zachoval, kdyby to bylo nevyhnutelné. Pokusil by se "neposlušné" země zkrotit vojenskou silou, nebo by zůstalo jen u výhrůžek, které všichni dobře známe?
Na každý pád ztráta vlivu v postsovětském prostoru je patrná a pro Moskvu to není dobrá zpráva, protože to může být kontinuální proces. Můžeme tak konstatovat, že zejména válka na Ukrajině, ale i další předchozí a návazné události budou jakýmsi etalonem toho, jaký vliv Moskvy bude nadále v postsovětských zemích přetrvávat. Je na druhou stranu možné, že Putinovo pevné sevření bude v následujících letech spíše povolovat.
KAM DÁL: KOMENTÁŘ: Válka na Ukrajině: Nůž do Zelenského zad může přijít od největšího spojence.
