Běžný den revizora: Striptýz v tramvaji, injekční stříkačky i hra na okradeného

Podle Josef Pekárka je jeho práce především o schopnosti zůstat v klidu. Revizoři zdaleka nejsou tak zlí, jak si prý většina společnosti představuje. Velkou část jejich práce tvoří mimo jiné i to, že radí lidem, jak se někam dostat nebo jakou jízdenku si koupit. 

"Náš" pan revizor se nechtěl nechat vyfotit ani pro účely rozhovoru. Nakonec, není se čemu divit. Jak přiznal, má špatné zkušenosti. Když ho prý vyfotí třeba někdo z cestujících a fotku zavěsí na sociální sítě, sejdou se stovky urážlivých komentářů. 

Jak jste se k práci revizora dostal? 
Vlastně to bylo po gymnáziu, potřeboval jsem stabilní práci a vidíte, už jsem tady 10 let. Spousta kolegů má zkušenosti od vojska či policie, což je určitě přínosné. Ne proto, že ovládají sebeobranu, ale proto, že jsou zvyklí působit z pozice autority a odolávat stresu. Nesmí vás rozhodit, když vám někdo řekne, že jste idiot, a musíte prostě zachovat klid. To, že někoho honíme nebo se s námi někdo pere, je naprosto výjimečné. 

Je nutné speciální školení?
Kurz trvá měsíc. Než se vůbec někam dostanete, je potřeba se naučit tarify a přepravní podmínky. Všechno ale pochopíte až v praxi. Je to jako se školou, teorie vás na realitu moc nepřipraví. Každý problém, který řešíte, vás posune dál. Funguje to, opravdu i po těch letech se stále někam posunuji. 

Jak si vybíráte "oběti", koho zastavíte?
Je to rozhodnutí během setiny vteřiny. Na internetu kolují povídačky o tom, třeba když budete telefonovat, že vás zastavíme, a naopak, že když se na nás hezky usmějete a podíváte se zpříma, tak ne. To je nesmysl, každý revizor je jiný. Myslím spíš, že už máme cit na to poznat, kdo pravděpodobně nemá lístek v pořádku.

Teoreticky může jít o výraz nervozity ve tváři, který se tam na chvilku objeví? 
Jde spíše o mechanismy. Je to milion věcí, během ani ne vteřiny. Jsou to pohyby, výrazy. Nejde to takhle snadno definovat.

Necháte se ukecat?
Nemáme standardní postup na všechny. Revizor musí být empatický. Nemůžu mluvit stejně na ženu, která brečí, protože se třeba předtím rozešla s přítelem, a stejně na muže se psem, který mi arogantně řekne, ať jdu kontrolovat někoho jiného. 

Ukecají vás hezké holky?
Často si to myslí. Ale když zjistí, že ne, tak jsou nepříjemné. Pravdou je, že i když má revizor nějaký prostor, tak ho raději moc nevyužívám. Kdybych přistupoval ke každému jinak, jak bych si pro sebe odůvodnil, že tomu jsem tu pokutu dal, a dalšímu ne? Když se chci večer podívat na sebe do zrcadla, tak musím zůstat spravedlivým. 

Jak je to s cizinci? Jak se s nimi domluvíte a mají lístky?
Domluvíme se většinou anglicky. Určitě to není tak, že cizince nezastavujeme. Vždycky se nějak domluvíme, třeba přes google překladač. Skvělí jsou Asiati, kteří mají všechno v telefonu, plán cesty i správný tarif a jízdenku. Jsou dokonale připravení a znají to lépe než někteří Češi. Pak je zastavíte a oni jsou nadšení, že je někdo kontroluje, a udělají si s vámi selfie. Mají z toho prostě zážitek. Horší domluva je se Španěly a Italy, protože občas nerozumí anglicky. Lístek nemají z cizinců nejčastěji Rusové a Ukrajinci. Ti si pak většinou myslí, že to vyřeší úplatkem. 

A co vy a úplatky. Kolik si berete?
Jasně, že úplatky neberu. Když chci, aby ostatní dodržovali pravidla, nesmím je přece sám porušovat. To bych to pak nemohl dělat. Ale někteří lidé se opravdu snaží. 

Jaké jsou nejobvyklejší a nejneobvyklejší reakce na pokutu? 
Tak nejneobvyklejší je pozitivní reakce nebo přiznání vlastní chyby. Nejčastější je nepříjemná reakce, dokonce i nadávky a výhrůžky. Párkrát jsem měl zlomený nos, občas na nás někdo vytáhne zbraň. 

Co nejhoršího se vám v práci stalo?
Jednou mi utekl člověk bez lístku do kolejiště. Takže jsem musel zastavit dopravu a policie ho pak honila tunelem. Ten člověk byl cizinec a byl tady nelegálně, neměl peníze ani doklady. Ale děje se toho mnohem více. Nejhorší jsou asi feťáci. Když ho vyhazujete z metra a pak si všimnete, jak mu z batohu ven trčí ty jehly. Jdu domů k manželce a dětem s tím, že mám v nejlepším případě žloutenku.

Tak to je dost nepříjemné. Zažíváte i veselé situace?
Ale jo. Třeba včera se mi v jedoucí tramvaji pokusil před kontrolou utéct šestnáctiletý kluk tak, že se protáhl okýnkem ven. Tak jsem mu musel slíbit, že mu nedám pokutu. Jednou zase jeden muž dostal hysterický záchvat a začal se v tramvaji svlékat. Stál nahý na věcech ještě dřív, než jsem k němu došel. Tak si vystoupil a zase se oblékl. Ale mně už to přijde vlastně skoro normální.