Pojem StB si jistě vybaví i ti, kteří se narodili až po listopadové revoluci v roce 1989. Na štěstí pro ně se ale tehdy Státní bezpečnost neměla možnost „dohlížet“ na občany naší republiky svým bedlivým a téměř vševidoucím okem. Jak to ale bylo mezi 30. červnem roku 1945, kdy byla StB založena a 15. únorem, tedy okamžikem jejího zániku?
Nástroj zla
O tom, jak to tehdy chodilo, bohužel může dodnes vyprávět mnoho tehdejšímu režimu nepohodlných lidí. Šlo totiž o zpravodajskou službu či politickou policii, na jejíž činnost dohlíželi nejvyšší představitelé Komunistické strany Československa a StB se podle toho také chovala. Než dostali komunisté prakticky neomezenou moc, dalo se snad ještě hovořit o tom, že mohla chtít pomáhat zajišťovat klidný poválečný vývoj ve státě. Jakmile ale měli komunisté po volbách v roce 1948 zcela neomezenou moc nad veškerým děním, začaly se dít věci… Z StB se stal nástroj všeho, co si KSČ přála, hlavně pak možnosti postihovat kohokoliv, kdo si dovolil nemávat dost hlasitě.
Dovoleno bylo všechno – i vražda
Tenhle režim si říkal lidový, byl prý plný sounáležitosti, alespoň tak to tehdejší soudruzi prezentovali. Jistě, kdo šel s nimi, neodmlouval a usmíval se, mohl se mít dobře, byl „kamarád“. Jenomže nové pořádky se nelíbily všem, a tak se komunisté ve své nadřazenosti rozhodli, že se svými odpůrci musí skoncovat. Jak někdo mohl takto přemýšlet jen několik měsíců nebo let poté, co si národ prošel neuvěřitelným válečným utrpením? Vlastně: jak někdo může takto přemýšlet kdykoliv? Jedno je jisté, estébáci, jak se příslušníkům zmiňovaného sboru říkalo, si mohli dovolit cokoliv, pokud se dobrali kýženého výsledku. Tím bylo přiznání vyslýchaného, lépe řečeno v mnoha případech mučeného. A nebo také jeho smrt.
Na výběr nebylo
Zatčený měl hned několik možností, z nichž ani jedna nebyla dobrá. Buď přiznal i to, co neudělal, a pokud mluvil hned a dobrovolně, mohl se ušetřit mučení. Soud, u něhož si nikdo nemohl být jistý rozsudkem, ale stejně proběhl. Pak byli takoví, kteří se ničeho nedopustili, a tak také ani neměli co přiznávat. Jenomže to by se vyšetřovatelé nemohli pochlubit nadřízeným skvělým výsledkem. A navíc: strana potřebovala přiznání, viníka, soud a trest. A tak se také muselo stát i přesto, že se mnozí vyšetřovatelé ani nezatěžovali studiem zákonů nebo jakýmkoliv jiným studiem. Stačila absence slitování a bezmezná oddanost straně.
Teror a zase teror
S postupem času se „výslechové metody“ stále zdokonalovaly a k prostému krutému bití a ponižování se přidávaly i sofistikovanější metody. Odpírání spánku, nucení k neustálé chůzi až do úplného vyčerpání nebo několikadenní hladovění, to byl jen základ. Kdo odolal, mohl být podroben dalším způsobům, jak ze zatčeného dostat i to, co nemohl vědět. Mezi takové postupy patřilo také podávání drog, které nebozí vězni pozřeli často nevědomě. Po dnech hladu a žízně se každý rád napil nebo zakousl do kousku namazaného chleba. To, co následovalo, ale tito lidé nezapomenou do smrti. Neovladatelná mysl, halucinace, neschopnost usnout. Absolutní vyčerpání a chemikálie v těle pak další skupinu lidí donutily k tomu, čemu estébáci říkali přiznání.
Nepromluvil, trpěl víc
Někteří ale ani tehdy nezačali lhát o svým prohřešcích, kterých se nedopustili, nebo neudali svoje spolupracovníky, pokud skutečně pracovali pro jinou, než komunistickou stranu. Na řadu tak přicházely elektrické rány, dokonce koupel ve vaně, připojené k elektrickému proudu. „To víte, když jste se tam nemyl tři měsíce a utíral jen takovým hadříkem, učesat jste se nemohl. Vlasy jsem měl dost dlouhý, to bylo všecko polepený, tak přišli, jestli se nechci vykoupat. Tak jsem šel. Tam mi uvázali ručník na hlavu a teď mě vedl do té koupelny. To vám byla tak krásná vana, voda čisťounká, teplá. Já už jsem se těšil, tak jsem se svlékl, vlezl jsem do ní a najednou to začalo se mnou cvičit. Já to snad neumím popsat. Mrkal jsem, huba mi lítala, teď ruce, nohy... vypadl jsem z té vany ven, ale to byla v každém kloubu taková rána. To dělala elektrika připojená na tu vanu. Tak už jsem byl nadlouho vykoupán,” vyprávěl pro web Političtí vězni Josef Kycka. Kdo mohl ve dvacátém století takové hrůzy vymýšlet, schvalovat a provádět, zatímco se tvářil jako ten, který buduje lepší zítřky pro všechny?
Těhotná žena? No a co?
StB nebrala ohledy vůbec na nikoho, dokonce ani na těhotné ženy. Ani zvířata si většinou nedovolí zaútočit na vlastní březí samice. My, lidé, se neštítíme vztáhnout ruku na ženu, která nosí budoucí život. Bohužel mnohé budoucí matky o své nenarozené děti vinou krutého zacházení v komunistické vazbě přišly. Jako třeba paní Vlasta Charvátová: „Musela jsem se vysvléci do naha, a bez slamníku a přikrývek jsem byla držena po dobu dalších deseti dnů... Po mém dání do temnice zjistila jsem silné krvácení, a toto jsem hlásila Peškovi (vyšetřovatel), tak ženě, která prováděla střežení. Při tom jsem podotkla, že mám obavy z potratu. Žádala jsem lékařské ošetření, a to jak na Peškovi, tak na zmíněné ženě, ale Pešek odpověděl, že je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se jí muselo věšet,” vypověděla nešťastná žena.
Proč, proboha proč, musíme se ptát ještě dnes. Protože měli lidé jiný názor, protože jsme každý jiný. O praktikách StB se můžeme dozvědět více také v seriálu StB: Přísně tajné, vysílaném v České televizi vždy v pondělí večer.
Zdroj: politictivezni, totalita, wikipedie
KAM DÁL: Byl Jiří Schelinger zavražděn? Jeho smrt je plná nejasností, mluví se o pomstě StB i nešťastné lásce.
