Vše začalo poklidnou demonstrací v rámci solidarity s Polskem, kde bylo tvrdě potlačeno povstání zdejších dělníků. Vše však bez promyšlené přípravy vygradovalo ke krvavému střetu, který byl dlouhá léta umlčen pod tíhou diktátu komunistické moci.
Lidé nezapomínají a tisíce obětí, které zemřely za touhu po demokracii, jsou nesmrtelnou vzpomínkou na tyto šílené dny maďarského povstání, jež měly blízko k revoluci. Pokud Československo vzpomíná na drastický konec Pražského jara se smutkem v očích, tak maďarské vzpomínky mají v očích krev a slzy.
Zase ten rozhlas
Dnes podobnou funkci zastává internet. Poselství či spojení se světem a proklamace myšlenek se tak organicky šíří přes sociální sítě a rozhlas je dnes důležitou, ale ne už tak zásadní komunikační spojkou. Tehdy se však jednalo o zcela zásadní místo boje, kde vlastně celý obrovský konflikt vznikl.
Demonstrující dav, který čítal přibližně 200 tisíc lidí, toužil po svobodných volbách a chtěl veřejnosti sdělit svoje požadavky právě v rozhlase. To se však nelíbilo prvnímu tajemníkovi Maďarské strany pracujících Erno Gerovi, který demonstraci označil za nacionalistickou. Zároveň davu pohrozil, že může přijít tvrdá represe. Začalo se střílet. Demonstranti obsadili budovu rozhlasu a národní revoluce mohla začít.
Sověti na pomoc
Stalinistický tajemník ihned žádal pomoc od Sovětského svazu. Začal tak nerovný souboj vesměs maďarských dělníků se sovětským vojskem, které se však 30. listopadu prozatím stáhlo do pozadí. Další zásadní postavou povstání byl Imre Nagy. Ten nejdříve z pozice ministerského předsedy vyhlásil stanné právo, ale později přešel na stranu demonstrantů. Kontrarevoluce se z jeho pohledu změnila na národně demokratické hnutí.
Jedna z nejbrutálnějších kapitol započala na základě střelby neznámých osob do početného davu. Obětí tohoto ostřelování bylo od 50 do 500 lidí. Podrobná a faktická čísla se z tohoto krvavého historického období Maďarska v podstatě nedochovala.
Střelba však spustila nehorázný lynč ze strany povstalců. Ti se domnívali, že za ním stojí příslušníci ÁVH (obdoba československé Státní bezpečnosti). Dav se tedy mstil a pořádal na ně doslova hon. Ten však přerostl v šílenství.
Na budapešťském náměstí Republiky bylo popraveno 28 lidí a na Moskevském náměstí revolucionáři pověsili 30 osob za nohy a následně je polili benzínem a upálili zaživa. Další komunisté nebo domnělí komunisté byli oběšeni a ukopáni. Rozběsněný dav šel však mnohem dál.
Svým obětem stříhali uši či vydloubávali oči. Svět tak byl svědkem neuvěřitelného důkazu toho, jak mohou být revoluce brutální a kruté. Nejnebezpečnější je lidský dav, který se nechá nakazit fanatickou touhou po krvi.
Sověti vrací úder
Imre Nagy se definitivně postavil na odpor Sovětskému svazu tím, že vyhlásil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a následně žádal západní mocnosti o vojenský zásah. Pomoc však nepřišla, naopak sovětské vojsko udeřilo svou neporovnatelnou silou. Byla vytvořena dělnicko-rolnická vláda vedená Jánosem Kadárem a krvavé potlačení revoluce mohlo přijít.
Podle maďarských historiků bylo nasazeno 108 tisíc vojáků a tisíce kusů vojenské techniky. Poměr sil byl tak zcela nevyrovnaný. Potlačit povstání tak v konečné fázi netrvalo skoro ani 14 dní. Brutální pohádka o demokracii byla zadupána do země a čistky mezi povstalci mohly začít. Nenáviděný János Kadár se rozhodl, že Imre Nagy bude popraven, i když sám Chruščov navrhoval pouze několikaleté vězení.
Dodnes nejsou známá oficiální čísla obětí na obou stranách. Spekuluje se o tisících, ale některé zdroje uvádějí, že mrtvých demonstrantů mohlo být klidně ke stovce tisíc. Obě strany během těchto dní podaly důkaz o tom, jak krutý umí být člověk – a hlavně rozběsněný dav. Početné vojsko tedy zatrhlo touhu být součástí demokratického bloku a Maďarsko se vrátilo do svých socialistických kolejí v duchu normalizace.
Zdroje: redakce, moderni-dějiny.cz, britannica.com, history.com, theguardian.com
KAM DÁL: Brutální pomsta slovenských partyzánů: Pobili civilisty, nechali je vykopat vlastní hroby.
