Ceny letí nahoru, a to nejen viditelně ze dne na den, ala také postupně, pomalu, ale vytrvale. Jak jinak by se mohl poplatek za vodu od listopadové revoluce vyšplhat tak děsivě vysoko?
Z 80 haléřů na 120 korun
Zatímco v roce 1989 byla její cena za kubík 80 haléřů, tedy 0,8 koruny – tehdy ještě československé, dnes na mnoha místech dosahuje až 120 korun, dnes českých. Jestliže můžeme o některých cenách mluvit v porovnání s platy jako o stejných, nebo dokonce nižších, pak u vody tohle rozhodně nefunguje. V roce, kdy došlo k revoluci, byl průměrný plat 3 170 Kčs. Abychom se dostali alespoň na stejný poměr k platu, pak bychom ohledem na cenu vodného a stočného museli dnes dostávat kolem 475 000 korun měsíčně. Řečeno slovy bývalého předsedy sociálních demokratů Jiřího Paroubka: „Kdo z vás to má?“
Opravdu se tolik šetřilo?
Dostáváme se k zásadní otázce, co takové zvýšení ceny udělalo s lidmi a jejich zvyky? Zatímco za socialismu se v mnoha rodinách odehrávalo až bezmála rituální nedělní koupání, kdy se dokonce rodiče bez přemýšlení umyli ve vodě po dětech, dnes se alespoň sprchujeme denně, někdy i víckrát. Jestliže jsme v dětství mohli slyšet onu trochu strašidelnou úvodní větu, dnes bychom asi při takové představě dostali pupínky. Nádobí se mylo v jednom dřezu vody hezky od skleniček až po mastné hrnce, zatímco dnes pustíme myčku, případně je opláchneme pod tekoucí vodou (výjimky samozřejmě existují). Nabízí se tedy otázka, proč i přes veškerou osvětu dnes vodou tolik plýtváme. A přichází ještě zajímavější odpověď…
Je to jinak, než to vypadá
Přes to všechno, co již bylo napsáno, klesla spotřeba vody na jednoho člověka a den z původních těžko uvěřitelných 171 litrů v roce 1989 na 90 litrů v roce 2020. Ne, že by to bylo málo, i tak se to může zdát neuvěřitelně hodně, ale stačí si uvědomit, že starší nádržka u toalety použije najednou kolem deseti, ty moderní šest nebo tři litry vody. Kdo tedy nevyměnil tuhle důležitou keramiku, může značnou část své průměrné denní spotřeby vody zanechat právě tady. A teď to mytí nádobí: do dřezu se vejdou klidně dva kýble (tedy dvacet litrů) vody. Pak je potřeba nádobí opláchnout, což je přibližně dalších deset litrů. Myčka si s tím vším poradí ze deset litrů. To je (mimo jiné) odpověď na předchozí otázku. Podobně je to i s praním v pračce nebo sprchováním, kde se při rozumném režimu a délce sprchování dostaneme na dvacet až třicet litrů vody oproti minimálně sto litrům, které natočíme do vany.
Voda byla skoro zadarmo
Velkou část spotřeby v době, kdy byla voda „skoro zadarmo“ měli na svědomí zahrádkáři. Své o tom ví pan Jiří, dnes osmdesátiletý důchodce, který prožil celý svůj život na vesnici. „My jsme tady u nás měli to štěstí, že sem soudruzi celkem brzy zavedli takzvaný obecní vodovod. Od té doby nebyl žádný problém se zaléváním. Když bylo sucho a došla voda ve studni, jednoduše jsme napojili hadici na vodovod s pitnou vodou a zalévalo se dál. Stálo to za to, protože to vlastně nestálo skoro nic,“ zavzpomínal pro Čtidoma. K takovému kroku by se dnes odvážil asi jen málokdo, zelenina by pak stála víc než speciálně dovezená z exotických krajů.
Můžeme se tak vrátit k původní otázce z titulku: je dobře, nebo špatně, že je voda dnes v porovnání s dobou panování komunistů tak drahá? A měli bychom se vrátit k předchozí praxi? Jeden názor na to budou mít lidé s nízkými příjmy, jiný ekologové a příroda sama…
Zdroj: econea, Česká televize, komunalniekologie
KAM DÁL: Komunisté se vytasili se světovými obchoďáky. Kapitalisté pak nechali Bílou labuť chátrat.
