Dnes už víme, že lepru neboli malomocenství způsobuje bakterie Mycobacterium leprae, která se zajímá hlavně o nervy v chladnějších periferních částech těla. Ty pak postupně odumírají a jejich části dokonce odpadávají od těla. Již jen tyto krátké věty stačí k tomu, aby leckoho představa pohledu na člověka nemocného leprou dostatečně vyděsila. Co teprve naši předci, kteří dobře věděli, že proti takové nemoci nemají žádnou obranu? Jediné, co mohli dělat, byla důsledná izolace nemocných.
Stará skoro jako lidstvo samo
Lepra není v naší historii žádnou novinkou, lidé jí prokazatelně trpěli už minimálně před šesti tisíci lety. Největšího „rozkvětu“ se však alespoň v Evropě dočkala v době křižáckých tažení, kdy vojenské družiny putovaly celou Evropou a kromě bojů hledali také jistá povyražení a kontakt s místními lidmi nezůstával mnohdy bez následků. A nikdo netušil, co s tím. Začala proto vznikat takzvaná leprosária, kam byli malomocní nešťastníci třeba i násilím převáženi a drženi prakticky bez jakékoliv pomoci.
Hrůza s nádechem lidskosti
I když se v průběhu dalších staletí přístup k malomocným průběžně měnil, byly dokonce i snahy o jejich léčbu nebo alespoň základní péči, žádné velké pomoci se tihle lidé nikde nedovolali. Snad se ani nesnažili, věřili – lépe řečeno věděli – že jim stejně není pomoci. Asi nejlépe na tom byli nemocní v Anglii, kde měla leprosária jistou úroveň.
Ošetřovatelé se skutečně starali a malomocní si mohli s trochou nadsázky připadat jako doma. Směli se volně pohybovat na vymezeném území, žili jakýsi soukromý život, i když bez intimností, které byly přísně zakázány. Doslova o zázrak se ale pak těm nejšťastnějším z nešťastných postaral až ve druhé polovině devatenáctého století Damián z Molokai přezdívaný jako „Otec malomocných“.
Damián věděl, co chce dělat
Damián už od dětství toužil pomáhat nemohoucím, a proto se i přes těžkosti, které jeho rozhodnutí provázely, pustil na církevní dráhu. Stálo ho to hodně modliteb a proseb, ale nakonec se dočkal svého vysněného poslání. Bylo mu dovoleno odplout na ostrov Molokai. Když dorazil na místo svého příštího působení, našel jen obraz dokonalé zkázy. Tisíce nemocných lidí, kteří sice měli k dispozici jídlo a bohužel i dostatek alkoholu, ale to bylo také všechno. Žili tu bez základního vybavení a zajištění, bez jakýchkoliv pravidel, o zákonech ani nemluvě. Damián se proto hned pustil do díla.
Zákony a základní vybavení
Netrvalo dlouho a ostrov Molokai se změnil k nepoznání. Hrůza všudypřítomné nemoci se samozřejmě vytratit nemohla, ale vyrostly tady domy, byly vyhloubeny studny, stanoveny alespoň základní zákony, vznikla jakási provizorně organizovaná společnost, v níž měla většina lidí svoje úkoly i možnosti. Samospráva ostrova se dokonce musela starat i o výrobu rakví a pohřby zemřelých, což byla bohužel práce „na plný úvazek“. Jozef Damián de Veuster to ale zvládl zorganizovat – a navíc zajistit dostatek finančních i dalších darů pro ostrov.
Skončil tak, jak dopadnout musel...
Je až s podivem, že v takových podmínkách vydržel Otec malomocných bez nákazy víc než deset let. Nemoc u sebe samého objevil až v roce 1884, ale ani to jej neodradilo, nepřimělo hledat pomoc jinde. Zaprvé dobře tušil, že by to nemělo smysl, zadruhé byl tak oddaný své práci, že si neuměl představit jiný konec než mezi svými svěřenci. S malomocenstvím se potýkal dalších pět let, než podlehl stejné nemoci, jaká před ním zabila tisíce a tisíce lidí na ostrově.
Na tom ostrově, z něhož on dokázal udělat místo k životu. Ačkoliv život tam vedl jen a jen k bolestné smrti. Takoví lidé si bezesporu zaslouží ocenění. Toho se dostalo i Damiánovi z Molokai, když jej papež Benedikt XVI. před čtrnácti lety svatořečil. My ostatní mu můžeme být vděční za jeho příklad a obětavost, která sice nemocné nemohla zachránit, ale dala jim v tu chvíli nejvíc, co bylo možné. Pocit lidské existence…
Zdroj: wikipedie, leprosyhistory.org, memento-historia.cz
KAM DÁL: Čeká lidstvo další apokalypsa? Už jsme si to vyzkoušeli, Evropu i Asii ovládly tma, mor a války.
