Hrabal a pivovar v Nymburku. Proč má spisovatel pamětní desku ve výšce, kam čůrají psi?

Nymburské pivo dnes nese název Postřižinské. O což se zapříčinil právě slavný spisovatel. Dříve se pivo jmenovalo Polaban, avšak konzumenti byli údajně znervózněni představou, že by se pivo mohlo vařit z vody řeky Labe. Proto se jednalo o jménu novém. V úvahu přicházely názvy jako Nymburské, Postřižinské nebo Pábitelské. Bohumil Hrabal měl právo do volby nového jména zasáhnout a zvolil právě Postřižinské.

Nutno říci, že to byla volba dobrá, neboť právě díky Postřižinám byl a je pivovar nejvíce vidět. V roce 1961 vyšla Hrabalova kniha s názvem Postřižiny, jež byla situována právě do prostředí nymburského pivovaru. Už tehdy si mohli v Nymburku mnout ruce. Ne každému pivovaru se poštěstí, aby se stal dějištěm příběhu, notabene příběhu spisovatele, který pro leckoho zosobňuje českou poválečnou literaturu. Jenomže na pivovar v Nymburku se usmálo štěstí ještě jednou. A to pořádně. V roce 1980 si totiž Hrabalovy Postřižiny vybral jako námět pro svůj celovečerní film Jiří Menzel. Režisér, jehož filmy přesáhly hranice České republiky. Stejně jako Hrabalovy knihy.

Nejlepší pivo

Bohumil Hrabal pil pivo v podstatě celý život. To je taky jeden z důvodů, proč je tak často spojován s jiným českým spisovatelem a nadšeným pivařem Jaroslavem Haškem.

Přestože měl Hrabal od raného dětství nejblíže k pivovaru v Nymburku, nejvíce se jako štamgast proslavil v hospodě U Zlatého tygra. Tam se mimo jiné setkal s americkým prezidentem Billem Clintonem (psali jsme zde). Postřižinské pivo si však Hrabal vozil na svou chatu do Kerska a nymburský pivovar je rovněž zmiňován v dalším Menzelově filmu na námět Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Tam se o nymburském pivě mluví jako o tom nejlepším.

Francinův ležák a Pepinova desítka

Nejenže dnes pivovar nese název podle Hrabalovy knihy, také jednotlivé produkty nymburského pivovaru připomínají svými jmény Hrabalovo dílo. Můžeme tak ochutnat například Něžného barbara, Francinův ležák, Bogana, Pepinovu desítku nebo Jubilejní Hrabalovo pivo.

Hrabal má rovněž v prostorách pivovaru pamětní desku. Ta stojí nezvykle nízko. Váže se k ní totiž jedna ze zajímavých příhod, jimiž se Hrabalův život jen hemží. Když spisovatel slavil osmdesáté narozeniny, na pražské Libni chtěli spisovatele vyznamenat pamětní deskou. Hrabal však odmítl. A odmítnutí doprovodil slovy "Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čůrají psi". Toto přání nebylo v Nymburku vyslyšeno. A tak zatímco v Libni nalezneme Hrabalovu zeď, v Nymburku je malá pozlacená destička se vzpomínkou na slavného spisovatele ve výšce asi dvacet centimetrů od země.

Nymburský pivovar byl nakonec pro Hrabala tak silnou inspirací, že se jej rozhodl popsat ještě jednou. Tentokrát v autobiograficky laděné próze s příznačným názvem Můj pivovárek. Tento text začíná ve chvíli, kdy se šestiletý Bohumil se svými rodiči a bratrem přistěhoval do pivovaru. Pak se odvíjí sled idylických obrazů z pivovarnického provozu i z návštěv jiné Hrabalovy celoživotní inspirace – strýce Pepina.

Obyčejný pivovar?

Stěží bychom hledali v české literatuře autora, jehož prózy tak sugestivně a idylicky líčí věci, jež se ostatním mohou jevit obyčejné. Hrabal prohlašoval, že proto, aby se mohl stát spisovatelem, se musí napřed zamazat životem. Pokud by tak neučinil, psaní by považoval za vykonstruované a neautentické. Pokud však Hrabal nacházel krásu v obyčejnosti, nelze říct, že bychom tuto krásnou obyčejnost dnes mohli najít v nymburském pivovaru. Protože právě díky Hrabalovi lze jen stěží mluvit o místě, kde se vaří Postřižinské pivo, jako o obyčejném.