Ani Zeman, ani Drahoš, ani Topolánek: Favoritem voleb je Jan Novák

/RECENZE/ Politická satira má v české literatuře dlouhou a bohatou tradici. Stačí vzpomenout učebnicového autora Karla Havlíčka Borovského nebo Jaroslava Haška. V posledních letech však můžeme do tradice tohoto žánru zařadit jen opravdu málo titulů – a nadto se tyto tituly nedočkaly nijak pochvalného kritického přijetí. Jmenovat můžeme například několik knih Michala Viewegha (Mráz přichází z Hradu, Mafie v Praze), z doby bezprostředně minulé pak titul Kočky jsou vrženy od hvězdy českého virtuálního prostoru Jakuba Horáka.

Kniha Nejlepší kandidát, první román plodného publicisty Stanislava Bilera, politickou satiru v lecčems připomíná. Avšak v anotaci, jež text doprovází, čteme: "Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec." Je tedy ten, kdo označí knihu Nejlepší kandidát za politickou satiru, skutečně méně pozorný?

Prodejem drůbeže k nejvyšším metám

Rozhodně ne. Naopak, Stanislav Biler politickou satiru napsal, nadto satiru velice povedenou, svěží, a ano, i sžíravou. Koneckonců fakt, že si satirik nedělá pouze legraci, ale také varuje, je jedním z průvodních projevů dobré politické satiry, jakou známe právě třeba od K. H. Borovského.

Děj knihy není nijak složitý – skrz postavu asistentky Johanny, holky od rány a trochu alkoholičky, sledujeme politickou kampaň prezidentského kandidáta Jana Nováka. Jan Novák je, mírně řečeno, hlupák, jehož navíc přepadne zcela nová choroba, která zapříčiňuje, že si myslí, že svět je ekvivalentem drůbežího chovu. Proč drůbežího? Novák je totiž sice hlupák, avšak úspěšný a bohatý podnikatel, jenž zbohatl díky kuřecím velkochovům. Když k jeho kuřecí kariéře přičteme epizodu, v níž Novák navštíví periferní školu, kde se učitelka vzteká na jednoho studenta, jenž budoucímu prezidentovi nepoložil otázku, na níž se s učitelkou předem domluvil, napadne nás naprosto přirozeně – skutečně je čtenář, považující Nejlepšího kandidáta za politickou satiru, méně pozorný?

Nejvtipnější – ergo nejlepší?

Novákova kampaň, veškeré akce, jež ji doprovázejí, i veškeré debaty týkající se budoucích voleb, podává Biler jako velice absurdní. Novák málem rozpoutá válku se sousedním Polskem, v televizi umlátí kuře lopatou, potenciální voliče označuje za slepice, lopaty, případně – jsou-li to studenti – za budoucí ztroskotance, kteří budou neurochirurgům vynášet koš. To vše glosuje asistentka Johanna politicky střízlivým – avšak obecně vzato často opilým – pohledem, jenž stojí v krásném kontrastu k tomu, co se kolem prezidentské kampaně děje.

Mnohé epizody jsou repetitivní, mnohé situace jsou přestřelené příliš (nelze říct, že neuvěřitelné – neuvěřitelná je kniha od začátku do konce), avšak v konečném důsledku tato vada na kráse, jež činí mnohé knihy těžko čitelnými, zas až tak nevadí.

Biler zkrátka v Nejlepším kandidátovi nešetřil nikoho, příběh románu zasáhl, koho mohl, což mimo jiné může být příčinou příznivé reakce čtenářské napříč názorovým spektrem. Protože v Nejlepším kandidátovi si své najde opravdu každý. Nejvíc si však četbu dozajista užije ten, kdo má rád nadhled a kdo se nad knihou rád zasměje, protože není-li kniha Nejlepší kandidát nejlepší, je každopádně nejvtipnější.