Ani Masaryk 21. století, ani druhý Václav Havel: Na prezidenta kandiduje starý dobrý Tonda Blaník

Předně je nutno podotknout, že výchozí pozici pro celovečerák má Kancelář Blaník složitější. A to ze dvou důvodů. Prvním z nich je stopáž jednotlivých dílů. Ta s průměrem deseti minut nedosahuje ani zdaleka času, jaký obvykle zaberou díly jiných seriálů. A nutno říct, že z tohoto faktu umějí tvůrci Kanceláře Blaník udělat přednost. Druhým důvodem je to, že Tonda Blaník, významný lobbista, jenž stojí snad za každou kauzou, která se v České republice (ale i za jejími hranicemi) odehraje, se v průběhu pěti sérií více a více profiluje a mnoho vtipů pozdních sérií pochopí pouze diváci, kteří už Blaníka znají.

S jedním ani s druhým nelze u celovečerního snímku tak docela počítat. Je totiž téměř jisté, že do kin zamíří i diváci, kteří pouze mlhavě tuší, že Kancelář Blaník je soudobá politická satira, ale kteří nevědí, co znamená, když Blaníkovi zavolá jeho máma, či jak významným atributem jsou pro Tondu boty.

O stopáži se pak není třeba dlouze rozepisovat. Z deseti minut na hodinu a půl, z nahuštěné epizody se přechází k plnokrevnému příběhu, jenž by měl diváky bavit ideálně celých devadesát minut.

Masaryk 21. století? Radši ne

Přestože se na snímku podílela hned pětice scenáristů, očekávání silnějšího, celistvého příběhu zůstalo oslyšeno. Jakkoliv je Marek Daniel v titulní roli po celou dobu přesvědčivý, každému je jasné, že Tonda Blaník je doma na streamu a že při výletě do kina trochu strádá.

Tato poznámka však není myšlena jako odsudek celého snímku. Naopak by bylo možné vznik filmu velebit. Jednak i proto, že může mít opačný dopad a přimět další diváky, aby zhlédli původní seriál. Další – a dozajista významnější – pochvala míří k tvůrcům za to, že se zdrželi laciného, prvoplánového moralizování. Bylo by to přitom tak jednoduché – aktuální situace jako kdyby si o to sama říkala.

Jenomže Tondu Blaníka zajímaly vždy především peníze. A nejinak je tomu i v recenzovaném snímku. Alespoň ze začátku. Když mu totiž Rusové vyfouknou výnosný kšeft, který Tonda dohodl s Číňany, stává se bezskrupulózní lobbista ctnostným, a dokonce se mu zdá o Václavu Havlovi. Představa, že by Tonda Blaník prošel nějakou fatální sebereflexí, je absurdní a nesmyslná – a k absurditě a nesmyslnosti jak ona zdánlivá sebereflexe, tak i ostatní události i nakonec také vedou. Nesmyslný je koneckonců i slogan, s nímž Blaník táhne do voleb – Masaryk 21. století.

Jenomže proč ne? Jde přece o satiru, což je zřejmé od začátku do konce.

A zase zpátky k velkofilmům

Ačkoliv je tedy Tonda Blaník v debutovém celovečeráku snad o trochu méně zábavný, je chvályhodné, že neztratil tvář. Snímek je zkrátka politickou satirou – povedenou politickou satirou a s přivřenýma očima i povedeným filmem. Ne filmem, který odolá zubu času, ne filmem, na němž budeme obdivovat prvotřídní režii či scénář, který bere dech. Ale filmem, u něhož se diváci zasmějí a někteří z nich se možná zamyslí. Pro někoho to může být málo, ale pro toho, kdo už má plné zuby výpravných trháků, jež jsou čím dál více zaměnitelné, bude zhlédnutí Prezidenta příjemným osvěžením. 

A jestli se některým filmovým kritikům nezamlouvá, že Prezident Blaník tak trochu vytěžil z aktuální situace a že je patrně výsledkem jasného obchodního propočtu, lze namítnout, že takto přece dnes vzniká většina filmů. Prezident Blaník k tomu však nepotřebuje výbuchy, střílečky ani bezduché fóry à la Babovřesky.