Vladimír Franz: Dekadence je latentně přítomna v každé době – o té současné ani nemluvě
Vladimír Franz vytvořil hudbu k více než sto padesáti divadelním inscenacím. Kromě toho se věnuje malířství a v dohledné době vyjde jeho kniha fejetonů. O tom a mnohém dalším jsme si s profesorem Franzem popovídali. Přečtěte si rozhovor!
Složil jste hudbu k adaptaci románu Oscara Wildea Obraz Doriana Graye, kterou v únoru uvede Švandovo divadlo. Mohl byste nám nejprve přiblížit, jak vůbec tvorba hudby pro divadelní inscenaci probíhá?
Přistupuji-li k práci na hudbě k nové divadelní inscenaci, musím si ujasnit, jakou roli v ní hudba bude hrát. Zda se jedná o služné náladové podkresy (což nemám rád), anebo stane-li se hudba dramatickou postavou, či sémantickým (uvažováno v hudební dramatice) znakem, případně kombinací obojího. V každém případě se jedná a uvažování dramaturgické, neboť hudba v inscenaci by měla plnit úlohu nonverbální dramaturgie. Rovněž je dobré seznámit se se scénářem – čtu jej zpravidla jen jednou, abych neupadl do popisnosti – je třeba si uvědomit sloh, temporytmus a také míru stylizace, jakož i možnost otevřenosti či uzavřenosti předlohy k nejrůznějším řešením. Poté začínám skládat. Zprvu se celý proces jeví poměrně nenápadně. Hledám, zkouším nejrůznější varianty, ustaluje se leitmotivika, takříkajíc charakter celé hudby – její vnitřní i vnější míra – a to celé si následně vynutí gesci, prostředky a tvar. Mám-li v hlavě vše utříděno, píšu partituru a nastupuje proces nahrávání. Většinou hudbu k inscenaci řeším ve variantách, dávám režisérovi na výběr několik cest, leč neradím mu, kterou z nich se dát. Toto se stává náplní další fáze, totiž osazování hudby na konkrétní místa, zde se buduje dramatický oblouk a vzniká prostor k dialogu…
Co byste prozradil o chystaném divadelním představení?
O vznikání incenace neprozradím nic, jedná se totiž o velmi intimní proces...
Obraz Doriana Graye je jedním z velmi často adaptovaných románů. Hledal jste inspiraci u jiných adaptací – ať už filmových či divadelních?
Inspiraci většinou nehledám (ani v hudbě, ani ve výtvarném umění), a když, tak zcela mimoběžně – například ve zbrojním designu. Dokonce když jsem kdysi hudebně spolupracoval s režisérem Pitínským na adaptaci Felliniho scénáře "Osm a půl" (a půl), slavnou hudbu Nino Rotty jsem neznal. A ostatně, neslyšel jsem ji dodnes, což je ostuda.
Kdy jste román poprvé četl?
Wildeův román jsem naposledy četl asi v patnácti letech. Bože, to už je doba…
Co vám v poslední době udělalo na kulturní scéně radost? Co byste doporučil?
Vezmu-li událost z opravdu poslední doby, musím říct, že mě velmi potěšil výsledek práce na inscenaci Divadla na Vinohradech Čarodějky ze Salemu. Nikoli proto, že jsem se na ní podílel, důvod je jiný. Vzniklo představení vyvážené ve všech svých složkách, inscenace sevřená, jejíž temporytmus je utvářen intenzivním prožitkem různých stupňů vnitřního napětí, nikoli jen rozličnými efekty z vnějšku, či jakýmsi "divadlením". Inscenace s přesahem, v nejlepším smyslu slova, aktuální.
Co máte nyní v plánu? Pracujete na dalších inscenacích?
V dohledné době se uchýlím na jih. Budu malovat, musím oblomit techniku, zvolna se připravit na letní malířskou (od května do října) sezonu. Až se vrátím, budu svědkem posledních fází přípravy knihy, která v dohledné době vyjde. Nazval jsem ji poněkud netradičně – Má vlast (slovem a obrazem) – a jsou v ní soustředěny mnohé fejetony, glosy, grotesky i básně v próze, vzniknuvší převážně v době bezprostředně předcházející mou prezidentskou kampaň (o politice tam ale zas tak tolik není). Mapuje také mé malířské dílo, zejména období po skončení kampaně, kdy jsem měl pocit, že jsem se právě vynořil ze septiku, a opustiv sociálně kritický osten, navrátil jsem se k pojmenovávání zákonitostí přírody, přistoupiv k nim jako ku svatému přijímání… Pomýšlím také na smyčcový kvartet a v neposlední řadě mi byla přislíbena spolupráce na Letních shakespearovských slavnostech… tož uvidíme.
