Jak se radikalizují muslimové? V čem se liší život na protilehlých březích Středozemního moře?

Šestačtyřicetiletý francouzský romanopisec Énard Mathias se českému publiku představil už v roce 2011, kdy byla přeložena jeho kniha Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech. Koncem minulého roku vyšla v českém překladu Mathiasova kniha Ulice zlodějů, kterou bude následovat překlad jeho prozatím nejúspěšnějšího románu Kompas, nominovaného na mezinárodní odnož velice prestižní Man Bookerovy ceny. Zdá se tedy, že vedle například Michela Houellebecqa či Jean-Philippa Toussainta se v českém literárním prostředí pevně etabloval další francouzsky píšící spisovatel.

Román Ulice zlodějů vyšel v roce 2011. Podobně jako Podvolení zmíněného Houellebecqa byl tak – do jisté míry náhodou – ideálně načasován proto, aby se stal vyhledávaným dílem, které reflektuje události, jež momentálně sužují Evropu. V roce 2011 totiž započal dlouhodobý proces, jenž je dnes označován jako migrační krize. A právě snahu mladého marockého muslima o migraci Ulice zlodějů mimo jiné popisuje.

Namísto Koránu detektivky

Devatenáctiletý Lachdar žije v marockém Tangeru v slušně situované konzervativní muslimské rodině. Přestože žije v silně nábožensky založeném prostředí, více než četba Koránu jej uchvacují levné francouzské detektivky. Jeho drobné hereze vyústí v předmanželský poměr s dobře vyvinutou sestřenicí Merjem, kvůli němuž jej rodina zavrhne. Po krutém výprasku od otce, jenž jej přistihne v náruči nahé sestřenice, Lachdar uteče a stane se poutníkem. Přičichne k potulce, aby se záhy stal pouličním prodejcem náboženských publikací ve stánku přidruženém k jedné z tangerských mešit.

Láska a násilí

Sleduje, jak se náboženští představitelé mešity postupně radikalizují, a přestože je jeho poměr k náboženství (natož k jakékoliv jeho radikální formě) přinejmenším vlažný, sám se jednoho dne ocitne na výpravě, jejímž cílem je potrestat jednoho tangerského – Lachdarova oblíbeného – knihkupce.

Poté, co prožije krátký románek se španělskou dívkou Juditou, studentkou arabistiky, a situace kolem radikalizace náboženských představitelů se stane nepřehlednou, rozhodne se Lachdar odjet do Barcelony.

Přestože se v Lachdarově putování vždy objeví jakýsi zdánlivý deus ex machina, jeho cesta je plná strázní, překážek, upachtěná. Příběh zákonitě naráží na mnoho literárních aluzí. Zcela patrná je práce s tradicí bildungsrománů a s bohatou tradicí románů tematizujících cestu, pouť. Oba tyto (sub)žánry se však v Lachdarově příběhu hroutí, jeho příběh, jenž je zastřešen silným gestem, se hroutí do série strastiplných epizod, jež sice Lachdara do Barcelony nakonec dostanou, tamní pobyt je však úplně jiný, než jak si jej muslimský mladík představoval.

Kromě toho se v knize mnohokrát explicitně naráží na dvě významná díla marockých rodáků – Nahý chléb Muhammada Šukrího, s nímž Ulice zlodějů velice živě komunikuje, a cestopisy Abú Abdallah ibn Battúta, jež stojí jako silný kontrast k cestopisu, jaký vzniká kolem mladého Lachdara. Příznačné je, že ani vědomí o velkých dílech marocké literatury – stejně jako nabytá obeznámenost s Koránem – nepřiměje Lachdara, aby na delší dobu odložil své milované detektivky.

Poklona překladatelům

Kolem do češtiny překládaných knih se ke konci loňského roku rozběhla diskuze. Nakladatelství Paseka avizovalo, že od roku 2018 bude obálku každé překladové knihy zdobit vedle jména autora původního titulu i jméno překladatele. Je možná trochu škoda, že se k podobnému kroku neodhodlalo i nakladatelství Kniha Zlín, v němž Ulice zlodějů vyšla. Jelikož překlad Anny a Erika Lukavských (kteří mimochodem přeložili i první Mathiasovu českou knihu) je zcela mimořádný. Můžeme jen doufat, že překladatelská dvojice spojí síly i při překladu Mathiasova Kompasu.