Pochod smrti. Čeští zajatci v Angole prožili největší únos v naší historii
Únos Československých občanů v Angole proběhl 12. března roku 1983. Angolská UNITA zajala československé experty včetně jejich rodin s dětmi. Dlouhá pouť vnitrozemím a pro některé z nich dalších rok izolovaného vězení. Občanská válka o moc a rozsáhlé naleziště diamantů má i českou stopu.
Největší únos v historii Československa se odehrál v africké Angole. Občanská válka v roce 1983 trvala už osm let. Stál proti sobě sever, kde vládlo prokomunistické Lidové hnutí za osvobození Angoly, a jih země ovládala opoziční organizace UNITA.
V rámci dobrých vztahů Československo podporovalo tehdejší komunistickou vládu, a to penězi, vojenským materiálem a do města Alto Catumbela poslala i své odborníky. Práce v papírně a celulózce v kulisách exotické Angoly se během jednoho rána změnila v noční můru.
Pochod smrti
12. března 1983 zažívá desetitisícové město ranní šok. Přepadení opoziční organizací UNITA nikdo nečekal a po krátkém boji uprostřed města se vojenské jednotky soustředily jen na jeden cíl. Tím byla československá skupinka v počtu 66 lidí, z toho 28 mužů, 17 žen a 21 dětí, které odvádí do hor za město.
Úvodní šok vystřídala krutá realita. Čekal je totiž pochod dlouhý 1 300 kilometrů napříč Angolou na vojenskou základnu ve městě Jamba. Nekonečná cesta byla pro všechny velmi vysilující. Skupina unesených se den co den brodí pralesem v pantoflích nebo spartakiádních cvičkách. Přestávek je minimum a život komplikují silné teploty. Vojáci se navíc bojí, že jsou pronásledováni, takže skupinka lidí pochoduje i v noci. Postupně dochází i zásoby jídla a přibývá nemocných. Mezi unesenými jsou děti v předškolním věku!
Zásadní událostí je smrt třicetisedmiletého Jaroslava Navrátila. Ten umírá po 38 dnech cesty a ostatní díky tomu propadají pochopitelné beznaději.
Konečně v cíli
Dlouhý pochod Angolou trval 88 dní. Překvapivě se celý incident obešel "jen" s jednou obětí. Československá skupinka se v cíli konečně dozvídá hlavní důvod únosu. Zde je očekává vůdce UNITY Jonas Savimbi.
Ten jim oznamuje, že si chce skrze jednání s československou vládou vynutit politické uznání svého boje. To se mu zprvu vůbec nedaří. Je tedy donucen ke kompromisu. Domů propouští, po 111 dnech v zajetí, ženy, děti a nemocné muže. Zbylých 20 mužů ale zažívá velké utrpení. Ve vězení v malých ubikacích jsou ještě rok odtrženi od okolního světa. Izolováni po dvou jsou přísně hlídáni, protože se vojáci obávají jejich úniku. Někdy jsou zavřeni i na samotkách.
Rok trvalo, než československá vláda přistoupila na nároky Jonase Savimbiho. Ta konečně uznala existenci organizace UNITA a zavázala se, že nebude dodávat zbraně vládnímu Lidovému hnutí za osvobození Angoly.
1. července 1984 se tedy poslední zajatci vrací s velkou úlevou zpět do země. Pracovní zkušenosti dostaly nový rozměr. Původně klidný pobyt v Angole se změnil v drsný boj o přežití.S nadsázkou si přeživší muži kvůli své nízké váze začali říkat "Špagety boys". Dodnes neexistuje tak rozsáhlý únos československých obyvatel, jako byl tehdy v Angole.
