Génius s pachutí rumu. Autor nejdůležitějšího českého filmu všech dob byl nenapravitelným alkoholikem
Jméno Františka Vláčila je spojené s několika zásadními filmovými díly naší kinematografie. Muž, který byl absolutním workoholikem, při práci zapomínal na svoje blízké, a nevyhnul se tak třem rozvodům. Jeho nejbližším partnerem byla láhev alkoholu. Jaký byl osud tvůrce Markéty Lazarové?
Vláčil nebyl celou svoji filmovou kariéru pouze za kamerou, ale několikrát se objevil i ve vedlejších miniroličkách. Vzpomínáte si na žíznivého muže z filmu Slavnosti sněženek? Tento rachitický stařík do sebe láme jednoho panáčka za druhým. František Vláčil se tak objevil v roli, která mu byla ušitá přímo na triko. Démon alkohol ho nikterak nezastavil v tvorbě těch nejzásadnějších filmů naší kinematografie.
Propagandistické filmy
Vláčil se k filmovému řemeslu propracoval skrze vojnu. Jako člen KSČ si nedobrovolně pobyt ve vojenské službě prodloužil na sedm let. U armádního filmu získal základní filmové vzdělání. Málokdo ví, že první Vláčilovy snímky mají čistě propagandistický charakter. Koncem 50. let zaujal pozornost Barrandovských studií a získal první příležitost natočit seriózní debut. Poetická Holubice zaujala kritiky nejenom v Československu, ale také v zahraničí. Vláčilova filmová kariéra mohla začít.
Nejdůležitější film
Nejznámější díla Františka Vláčila si spojujeme s příběhy z hluboké minulosti. Ďáblova past byla pouze tréninkem na monumentální dílo Markéra Lazarová. Adaptaci Vančurova textu ukotvil do 13. století a finančně se snímek katapultoval do jasně nejdražších projektů tehdejší kinematografie. 12 milionů korun byla opravdu unikátní investice. Průměrný film v té době pracoval s rozpočtem až o pětinu menší. Až děsivě autentická atmosféra pohanské minulosti vznikla i díky nekompromisní režii. Vláčil doslova vláčel své herce v zimě a blátě, aby se přiblížil pravdě středověkých kulis.
Žízeň je veliká
Génius filmového umělce měl i svoji odvrácenou povahu. Bez nadsázky nebyl schopný tvořit, aniž by nebyl posilněn alkoholem. Sám moc dobře věděl, že jeho závislost je zároveň jeho pracovním motorem. Vypráví se příhody, kdy byl údajně schopen několik dní existovat pouze na tuzemském rumu. Jeho osobní situace se výrazně zhoršila po okupaci v roce 1968. Rozhněván vrátil stranickou knížku a režim reagoval tvrdě. Od této doby nesměl točit nic jiného než krátké dokumenty.
Psychický stav umělce šel výrazně dolů a byl tak několikrát hospitalizován na psychiatrii. Do světa celovečerních filmů se vrací až v roce 1975, kdy natočil Dým bramborové natě. Od té doby směl znovu točit. Tento fakt však nic nezměnil na tom, že jeho závislost na alkoholu se stále prohlubovala. Svoji osobní výpověď se nebál vyslovit ve filmu Hadí jed. S roztoucím problémem alkoholimu upadá i jeho umělecká schopnost. Vláčil tak svoji kariéru uzavírá snímkem Mág, který už se velkého úspěchu nedočkal.
