Vznik knihy Všechno nejlepší, kterou před několika týdny vydalo brněnské nakladatelství Druhé město, o němž se v poslední době bohužel nejvíce mluví především v souvislosti s "výprodejem Viewegha", předcházela rozsáhlá hithitová kampaň. V rámci té se nakonec vybral téměř dvojnásobek obnosu, který byl potřebný na to, aby šla kniha do tisku. Nelze se divit. V rámci kampaně si mohli fanoušci udělat radost a zaplatit například za společné čtení dvou výrazných současných autorek, Bianky Bellové a Kateřiny Tučkové, rozdat si to v ping-pongu s Martinem Reinerem, nechat Jaroslava Rudiše, aby jim ukázal Berlín, či Marka Tomana, aby je provedl Černínským palácem – tím, který je vypravěčem jeho dosud poslední knihy.
Šrut, Lustig, Kundera
Tento stručný – a samozřejmě neúplný výčet – předjímá to, co je čtenáři, jenž vezme knihu Všechno nejlepší do rukou, jasné na první pohled. Během dvaceti let Salonu neminuly tento specifický prostor ty nejvýznamnější osobnosti českého (ale i zahraničního) kulturního a společenského provozu. Následující osobnosti, jejichž příspěvky se v knize Všechno nejlepší objevily, můžou posloužit jako důkaz toho, že do Salonu přispívali a přispívají ti nejvýznamnější literáti, publicisté, sociologové, teologové apod. napříč generacemi. Vedle článku Tomáš Halíka zde najdeme eseje Václava Bělohradského. Vedle povídek Emila Hakla, Bianky Bellové či Marka Šindelky zde najdeme příspěvky již zmíněných Marka Tomana či Jaroslava Rudiše, ale i Matěje Stropnického nebo Stanislava Komárka. Jsou zde však zastoupeni i autoři téměř kanoničtí. Pavel Šrut, Arnošt Lustig, Ludvík Kundera nebo Jan Skácel.
Rozsáhlý výbor toho nejlepšího dali dohromady: současný editor kulturní přílohy Práva Zbyněk Vlasák a publicista a spisovatel Štěpán Kučera. Ti stáli před nelehkým úkolem vybrat stovku "nejlepších" příspěvků, které se během dvaceti let v Salonu objevily. "Volba kohokoli jiného by se pravděpodobně lišila, někdy možná i dost radikálně. Tento výběr je postaven na tom, jak články z prvních dvaceti let salonních subjektivně vnímáme my dva coby editoři této knížky teď – v roce 2018." Nutno podotknout, že co do rozmanitosti příspěvků – ať už hovoříme o zastoupených autorech či žánrech – je skutečně pozoruhodná a nabízí jakýsi průřez postupy, jakými se můžou kulturně orientovaní publicisté a žurnalisté ubírat. Jak se například liší rozhovor s filosofem Milanem Machovcem vedený Vladimírem Hulcem oproti tomu, který Michal Šanda vede s Emilem Haklem!
Od Džibríla po Viewegha
V knize Všechno nejlepší nalezneme i skutečně exkluzivní příspěvky. Jedním z nich je například rozhovor s palestinským radikálem Ahmadem Džibrílem. Jiný je příspěvek Michala Viewegha, v němž autor předkládá podložené argumenty, a dokonce svěží humor. Jak vzdálený je takový článek tomu, co nejčtenější český spisovatel produkuje nyní. Pokud má Všechno nejlepší slabší místo, pak to jsou díla prozaická. A to jsou přitom v knize zastoupeni takoví autoři jako již zmíněná Bianca Bellová nebo například Petr Stančík. Co naopak dozajista zaujme, to jsou esejistické příspěvky – řeč je především o dílech Václava Bělohradského, které patří mezi to nejlepší z celé knihy – a rovněž rozhovory jsou hodny opakovaného čtení.
V současné době nevzniká mnoho publikací, jež by se knize Všechno nejlepší podobaly. Po jejím dočtení nezbývá než konstatovat – bohužel.
