Když v loňském roce spatřil světlo světa první díl adaptace jedné z nejslavnějších Kingových knih, opulentního románu To, bylo z toho docela pozdvižení. Film rozhodně nebyl přijat nekriticky, na druhou stranu natáhl do kinosálů pozoruhodné množství diváků. V letošním roce vtrhly do kin hned dva hororové filmy, o kterých se diskutovalo ještě dlouho předtím, než byly uvedeny. Bylo to jednak Tiché místo, jednak Děsivé dědictví. (Pomineme velmi zpackaného Slender Mana a budeme doufat, že tato mysteriózní postava ještě neřekla poslední slovo.)
Máme-li na jedné straně To a na druhé dva snímky z letošního roku – možná spíš pouze Děsivé dědictví –, vyvstává široké pole, po němž se mohou současné horory pohybovat. Na jedné straně osvědčené (a v dobrém slova smyslu laciné) triky, na druhé motivy nabité interpretačním potenciálem. Na jedné straně příběh, který diváka vtáhne a táhne, na straně druhé až fragmentární epizody, které vyžadují divákovu vůli přemýšlet.
Nejen King
Nejen filmové, ale i literární horory nabízejí širokou paletu přístupů. Svědčí o tom povídkový soubor Hleď, prázdnota Philipa Fraccasiho, který v překladu Jakuba Němečka před několika měsíci vydalo nakladatelství Gnóm!. Zde by měli mimochodem fanoušci hororové, respektive žánrové literatury zbystřit, jelikož právě na tuto literaturu se nakladatelství Gnóm! zaměřuje a ve svěží grafické úpravě předkládá českým čtenářům velmi zajímavé tituly z vymezeného prostoru. Možná ne ty nejvěhlasnější, ale dozajista ty, které mají potenciál ukázat, že současný horor neznamená pouze Stephen King.
Hleď, prázdnota! je prvním přírůstkem edice Pulp Robot, "v níž budou vycházet knížky levnější a zaměřené hlavně na to, aby poskytly čtenáři kvalitní únik z reality všedních dnů". Devíti povídkami, které jsou v ní zastoupeny, se českému čtenáři poprvé představuje spisovatel a scenárista Philip Fracassi. A je to představení skutečně úctyhodné.
Fracassiho by bylo možné označit za autora konzervativního. Mnohem blíže než ke Stephenu Kingovi, kterého v současnosti následují stovky, ba tisíce spisovatelů po celém světě, má k H. P. Lovecraftovi či k Edgaru Allanu Poeovi. Ve svých povídkách vsází na psychologizaci postav, velice umně pracuje s gradací a s dynamikou příběhu. A – a to je dle mého zásadní – se sílou nevyřčeného. V jeho textech mnohdy dráždí spíše to, co není explicitně odhaleno. A právě v tom je Fracassi výjimečný literát, jelikož právě to může nabídnout jen a pouze literaturu, nikoliv film.
Až k Oltáři
Pokud je něco, s čím může mít potenciální čtenář Fracassiho povídkového souboru problém, je to jazyková vrstva. Když jsem začal číst první povídku, téměř jsem se zhrozil všech stylistických výbojů a kudrlinek. Po nějaké době jsem však na hru přistoupil. Jelikož atmosféra povídek je skutečně budována takříkajíc od podlahy – a kde jinde by měla literatura začít než u jazyka?
Při hodnocení knihy jako celku lze konstatovat, že sbírka je poměrně vyvážená, kvalitativně se od ostatních textů liší pouze dva. Negativně ten závěrečný (ten se mimochodem liší i kvantitativně, je jednoznačně nejdelší), pozitivně pak povídka Oltář, jež je vypravěčským vrcholem celé sbírky.
