Martin Macík: Z Dakaru strach nemám. Když je třeba, prostě se kousnu

Vystudoval jste ekonomickou univerzitu, jste manažerem v cestovní kanceláři a máte pár internetových e-shopů, jaký byl impuls začít závodit?
Rodinný. Byl jsem s tátou od malička kolem aut a motorek. Sám jsem závodil, ale nic extra, a pak když jsem si udělal papíry na kamion, odnavigoval jsem asi 3-4 sezony, k tomu dvě na Dakaru, a bylo mi to málo. Proto jsem chtěl za volant a sen se stal zkutečností.

Platí, že jste stále nejmladším řidičem kamionu v historii Dakaru?
Ano, platí. Minimálně mi to tak organizátor řekl na letošním startu. Nicméně už je to minulost. Toto byl pro mě 6. Dakar a to už není malé číslo, zkušenosti už mám, teď se ještě zlepšovat.

Váš otec dosáhl v kategorii kamionů na 4. místo. Radí vám? Necháte si vůbec poradit?
To je jasné. Radí mi, když je potřeba. Má nespočet zkušeností, ale sám ví, že se rally hodně změnila od jeho časů. Táta má na starosti techniku, v tom mu věřím na 100 procent. Vždy spolu pouze konzultujeme moje pocity, co bychom vylepšili apod. Pak už je jen na mně a na mé posádce, abychom byli co nejlepší. Oba jsme ale hodně dominantní a tvrdohlaví, takže to občas trochu skřípe.

Jaké přípravy vyžaduje účast na podobném závodě pro vás osobně? Asi je to i o fyzičce, nejen o řidičských schopnostech...
Je to celoroční práce. Denně chodím do fitka, mám osobního trénéra, každý měsíc jiný trénink a vždy záleží na tom, zda máme závody nebo jen trénink v Africe nebo třeba úplné volno. Podle toho se trénink sestaví. Chodím běhat, plavat, do sauny a v neposlední řadě chodím trénovat s Frantou. Čím více, tím lépe, ale bohužel není tolik možností a času.

Jaký to je pocit, sedět za volantem závodního vozu, je to pro vás zábava, nebo jen dřina s cílem podat nejlepší výkon?
Je to pro mě všechno dohromady. Pokud by to pro mě nebyla zábava, nedělám to. Jsem soutěživý a když něco dělám, chci v tom být nejlepší a v tu dobu je to i dřina. Troufám si ale říci, že mám silnou morálku a když je potřeba, prostě se zakousnu!

Asi si málokdo dokáže představit nějaké zázemí podobného závodu. Kdy spíte, odpočíváte, jak se stravujete?
Všechno už je na profesionální úrovni. Máme s sebou doprovodný kamion nazývaný Bydlík, kde máme sprchu, záchod a postele. Pořadatel postaví polní restauraci a steaky se jedí skoro každý den v Argentině. Spíme pouze přes noc a to ještě podle možností, jak dojete a v kolik zase ráno startujete. Jednoduše, čím lepší jste, tím víc můžete spát.

Jak je dlouhá trať, kterou jste ujel?
Tento rok to bylo téměř 9 000 km a z toho je polovina závodních kilometrů. Ta druhá jsou přejezdy po silnici.

Čeho se nejvíce obáváte při závodě?
Ničeho. Nepřemýšlím, co se může stát špatného. Snažíme se jet s čistou hlavou, v klidu, ale rychle a krájíme kilometry, jak jen to jde. Ze závodu je potřeba mít respekt a tak k němu přistupovat. Strach je lidská vlastnost, ale musíte ho trochu potlačovat.

Kde sháníte peníze na závod a kolik pneumatik si s sebou vozíte?
Přeci u partnerů. Máme velkou reklamní sílu, včetně silného marketingu, především v online. Do toho obrovský mediální dosah a tedy i hodnotu. Spolupracujeme s několika velkými značkami a díky nim můžeme závodit. A kolik pneumatik? Tento Dakar jsme jich měli 22.

Myslíte si, že v závodě hraje roli náhoda, štěstí?
Určitě, a to značnou roli. Štěstí přeje připraveným, to je jasná věc, ale když jedete 14 dní a 9 000 km na hraně svých možností, tak to ta technika prostě nemůže vydržet. Je tedy otázka, co se vám stane a jak si poradíte a to je to štěstí. Nebo třeba rozdíl toho, že jedete 10 cm více vpravo a trefíte díru, která vám utrhne kolo.

Potkáte se na trase s fanoušky, jaká panuje atmosféra kolem závodů?
V Jižní Americe je to úplně jiná pohádka. Fanoušci jsou všude, na trati, podél trati, podél silnic, prostě všude, kde jedete. Samozřejmě, že zrovna tam, kde se vám něco stane, nikdo není, ale to už je zas to štěstí. Je to super pocit a určitě vás to povzbudí.

Jakou maximální rychlostí se dá jet podobný závod? Existují nějaká omezení, přeci jen kamion má svá specifika daná hmotností...
Pokud budu mluvit pouze o naší kategorii, tedy o kamionech, máme jasně daná pravidla, která dodržujeme. Jsou jimi např. maximální rychlost 140 km/h, váha minimálně 8 500 kg (4 600 kg na přední nápravě). Je toho opravdu spoustu a podle toho i stavíme nové speciály.

Komunikují mezi sebou závodníci při závodu? Jaké jsou mezi nimi vztahy?
Když jste na trati, tak ne, pokud si navzájem nepomáháte. Pokud ne, jedete co nejrychleji do cíle. Na startu se ale vždy všichni sejdeme a společně čekáme. Tam je přátelská atmosféra a všichni se baví se svým týmem popřípadě s přáteli z jiných týmů.

Pojedete znovu tento náročný závod? Absolvujete další podobné závody, soutěže v této kategorii?
Ano, máme v plánu vyrazit na Dakar 2019, ale je to ještě rok tvrdé dřiny. Během tohoto roku právě vyrazíme do Afriky na komerční testování, kam s námi mohou jet i “smrtelníci” jako naši klienti, aby nás viděli v akci a hlavně si to také vyzkoušeli. Pak nás čeká Baja Aragon ve Španělsku a El Chott Rally v Tunisku.

Jak dlouho trvá příprava kamionu na podobné soutěže?
Zase celý rok. Po Dakaru se komplet rozebere, opraví a vylepší. Následně jsou tréninky a testování, dodělání a jede se na závody. Na konci sezony se zase rozebere a na Dakar se vymění určité komponenty za nové a jede se nanovo. Jak já říkám, já auto ničím a táta s klukama z dílny ho zas staví.

Když zrovna nezávodíte, co děláte? Máte čas na jiné koníčky?
Závodění je můj koníček. Baví mě cvičit, občas si zahraju basket a miluji filmy, takže rád chodím do kina. To je ale pouze polovina mého života. Tu druhou trávím v práci, rozvíjím své projekty Printomat a Clickbooks a starám se o cestovní kancelář a marketing týmu.