Pavel Telička: Některé lidi realita nezajímá. Vykopali jsme jámy, ze kterých se leze těžko
Už čtvrtý rok si Pavel Telička kroutí v Evropském parlamentu, přes rok je dokonce jeho místopředsedou. O často nenáviděné Evropské unii toho tak ví možná více než všichni ministři české vlády dohromady. Proč bychom v ní měli zůstávat, jak vnímá některé kroky Andreje Babiše či Miloše Zemana? A jak vidí českou společnost? Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.
Pane Teličko, když se podívám například na váš facebookový profil, dostáváte tam často docela nevybíravé "kapky". Nemáte chuť se na všechno vykašlat a užívat si klidu?
Mám. Umím věci také vyhrotit, ale nerad to vnímám v osobní rovině. Což je třeba ten zmíněný Facebook nebo Twitter. Chápu, že spousta účtů je falešných, ale i tak jde často o osobní útoky od lidí, kteří vás neznají. Člověk pak částečně rezignuje a opravdu má chuť se na vše vykašlat. Určitě tedy budu přemýšlet, co budu dělat po červnu 2019, kdy mi končí mandát. Jestli vůbec zůstat v politice.
Pavel Telička
- od roku 2014 český europoslanec, od ledna 2017 místopředseda Evropského parlamentu
- bývalý lobbista a diplomat
- vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
- vedl český vyjednávací tým v době přístupových rozhovorů o vstupu Česka do EU
- byl spolumajitelem a ředitelem lobbistické firmy BXL Consulting v Bruselu
Kdybyste se rozhodl, že ne, co byste dělal?
Když se na to tak dívám, tak přemýšlím, co vlastně umím. Moc toho není, tím se mi tedy snižují i možnosti (směje se, pozn. red.). Co tedy můžu? Zůstat tam, kde jsem. Pak mi z toho logicky vychází evropská politika. Je náročnější, prostředí je konkurenčnější, což mě většinou stimulovalo. I když je to samozřejmě kultura s řadou negativ a minusů. Na druhou stranu jde o práci, která je tisíc kilometrů odsud. A já cítím trošku potřebu dohnat to, co jsem kvůli ní zameškal v soukromém životě. Je také možnost vrátit se do byznysu, který jsem dělal, který už znám. Z hlediska osobní svobody a nezávislosti šlo o nejlepší období mého života.
To ale nebyla úplně jasná odpověď...
Nebyla, protože sám nevím. Záměrně jsem si dal časový odstup s tím, že v létě budu hodně přemýšlet a na konci roku bych chtěl mít jasno. S čistou hlavou se tohle rozhoduje mnohem lépe a na to je léto nejlepší. Teď je otevřené úplně vše.
Ubírají se vaše myšlenky i tím směrem, že byste odešel za lepším? Prostě do jiné země...
Za lepším...víte co. Mě mrzí stav společnosti, politiky i nenaplňování potenciálů této země. Jenže přesto, že jsem žil dlouho v zahraničí, mám k Česku silné pouto. Na druhou stranu jedno dítě v zahraničí vystudovalo, druhé tam právě studuje. A pravděpodobnost, že by se jedno z nich vrátilo zpět, je malá. Takže do jisté míry jste v zajetí, kde vaše děti budou. Jako rodič jim chcete být nablízku. Ani odchod ze země tedy nemohu vyloučit, ale není to prvoplánové. Dovedu si představit život, který by vzhledem k budoucí práci znamenal být částečně venku a částečně doma. Ale není to kritérium, podle kterého bych se rozhodoval.
Myslíte, že se nám daří dobře?
Je smutné, že v roce 2018 nejsme dál, o tom žádná. Ale ano, této zemi se svým způsobem daří dobře přesto, že má takové politické elity, jaké má. Což je vlastně úžasné, svědčí to o pozitivech národa. Ale bohužel potenciál nenaplňujeme, ať už v ekonomice, nebo průmyslu. Jasně, strojírenství se daří, ale kde je digitalizace? Kde je oběhová ekonomika? Proč není naše váha a role uvnitř EU daleko vyšší? Sami se vyautováváme, přijímáme roli otloukánka. Zbytečně. Dlouhodobě tu nemáme jasnou evropskou politiku, nejsme vyprofilovaní.
Nehraje tam i roli vnímání ze strany EU? Že zkrátka jsme na okraji zájmu, ať se nám to líbí, nebo ne...
Ono to tak právě není. Odpovím jedním příkladem. V roce 2003 jsem byl na obědě s francouzským diplomatem, který byl tenkrát zástupcem generálního sekretáře Rady. Šlo o člověka, který dopředu dojednává kompromisy na summitu EU apod. Persona těžké váhy. Bavili jsme se o pobaltských státech a on s takovou svou zábavnou arogancí říká "Cože? Nerozumím...". Chvíli jsme to nechápal, pak mi vysvětlil, že zkrátka nevědí, co od těchto zemí čekat. Zatímco nás vnímali jako jednu ze dvou zemí, které mohou legitimizovat proces rozšíření Evropské unie. V nás viděli potenciál. Často na tento rozhovor vzpomínám. Kdybychom se spolu viděli dnes, už by mi asi řekl něco jiného.
Dobře, ale můžete se divit lidem, jak EU vnímají? Vždyť jaké informace my tu dostáváme?
Vůbec se jim nedivím! Už v devadesátých letech říkal Václav Klaus, že bychom do EU neměli, ale nemáme jinou alternativu a rozpustíme se v ní jako kostka cukru v šálku čaje. Není to přesná citace, parafrázuji, ale smysl je stejný. Když budeme o unii neustále lhát a říkat polopravdy, byť mnohdy i nevědomky, tak proč já jako občan bych měl takové instituci věřit? Proč bych měl vzít za své něco, o čem mi tvrdí, že tam válcují malé země, rozhodují si všechno v úzkém kruhu apod.? Nestanu se proto unijním fandou. Vnímám to, co mi politik říká přesto, že ani on nemá často zdání, o čem mluví.
Takže jsme odsouzeni k věčnému euroskeptimismu?
Nemyslím si, dá se to změnit. Dlouhodobě jezdím po krajích, nejen před volbami, jak je zde zvykem. Příští týden se chystám do Nové Paky, Hořic nebo Svitav. Na konci dubna pak do Olomouce. Z debat si odnáším velmi dobré pocity. Když s lidmi mluvíte, hovoříte srozumitelnou řečí, tak oni to vnímají. Když jim vysvětlíte, že unie má chyby, ale že to, co vidí tam a tam je díky Bruselu, tak tomu opravdu rozumějí a začnou vám klást otázky. Zejména na školách byly poslední čtyři, pět debat úžasných. Ne díky mně, ale díky studentům. Můžete veřejné mínění probudit, ale musíte jasně říct, o čem to je, kam směřujete, kde byste to rádi viděli, jaká je realita, jaké jsou klíčové otázky, v čem Zeman neví, o čem mluví, v čem Okamura lže atd. A najednou je obrázek odlišný.
Vážně to funguje? Vezměte si prezidentské volby...
Vysvětlovat a ukazovat věci reálně musíte. Ale ne proto, že chcete dát někomu zahulit. Útoky na Zemana byly mnohdy prvoplánové a přinesly spíš negativa. Já jsem upozorňoval na to, že kandiduje člověk, kterého na rozdíl od Hilšerů, Fischerů, Drahošů a dalších známe. Není tu pár týdnů nebo měsíců, na politické scéně funguje dlouhá léta. Byl premiérem, byl v opozici, postavil sociální demokracii na nohy, pak objímal stromy na Vysočině a teď zase kandidoval na prezidenta. Je třeba mluvit objektivně. Často tu sklouzáváme do osobních antipatií, ať je to Zeman nebo Babiš. Tím pádem se rezignuje na konkrétní témata.
Váš odchod z hnutí ANO bylo téma, zřejmě stále je. A také přeci Andreje Babiše často kritizujete...
To je přesně ono. Odešel jsem, ale nezačal jsem do Andreje Babiše kopat. Snažím se vysvětlovat ve věcné rovině. I na sociálních sítích komentuji způsobem, že zároveň přiložím i návod, jak by se konkrétní věc měla podle mého názoru udělat. To je ta cesta. Ne antibabiš, to bych sklouznul a vlastně ani neměl co nabídnout.
Jaká vlastně byla spolupráce s Andrejem Babišem, jaká byla vaše role v ANO?
Když mi dnes někdo vyčítá, že jsem s hnutím spolupracoval a vedl jejich kandidátku do evropských voleb, tak se pojďme vrátit do roku 2013. Politická scéna byla v rozkladu, bujela korupce, na radnicích byla situace taková a maková. Přišla politická síla, na jejímž programu jsem se podílel a nakonec jsme se shodli. Bohužel postupem času došlo k odklonu. Ale nemůžu říct, že Babiš a ANO bylo od začátku špatně. Málokterý lídr jakékoli strany by nechal takový prostor řešit věci z programu, jaký jsme měli my. Tato část byla velmi pozitivní.
A pak...
...přišly problémy. Prvním byly Přibylovy nahrávky. To bylo v době, kdy už jsme se začali rozcházet v názorech. Ať už šlo o podporu Zemana v prezidentských volbách, nebo vztah Babiše k médiím či jeho otevírání se populismu a extrémním silám apod. Nůžky se prostě začaly rozevírat. Říkali jsme mu, že by měl rezignovat a jít příkladem, protože vládní krize přerůstala v ústavní. Nevyslyšel nás. Objevila se zpráva OLAF a další. A zase jsme mu říkali, aby se vrátil do počátků, kdy tvrdil, že hnutí ANO nemusí vést.
Jak to myslíte?
Tvrdil, že je nevinný, tak měl své jméno očistit. Samozřejmě mohl zůstat v parlamentu, například vést poslanecký klub, protože získal silný mandát ve volbách. Ale neměl by být premiérem, což jsme několikrát zdůrazňovali. On to viděl jinak. Přes veškerá pozitiva jsem tedy nemohl dál pokračovat. Mohu si tisíckrát přečíst zprávu OLAF, zároveň ale ctím presumpci neviny. Není na mně, abych činil závěry, od toho máme justici. Nicméně je to problém. Premiér je vyšetřovaný, existují nahrávky atd. S tím vším, co ho momentálně obklopuje, je pod obrovským tlakem ze všech stran.
Objevují se názory, že když jste se s ANO rozešel, měl jste složit mandát v evropském parlamentu. Co vy na to?
Řídím se tím, že jsem nikdy nedělal pro Andreje Babiše. Jistě, šel jsem do toho s podporou hnutí, vedl jsem jejich kandidátku, ale také jsem dostal skoro 55 tisíc preferenčních hlasů. Ale hlavní je, že stále plním program, který jsme tenkrát měli. Bohužel hnutí ANO od něj ustoupilo.
Jde Babišovi o hnutí ANO, nebo o jeho vlastní prospěch?
Neumím to zhodnotit. V principu mu asi o hnutí jde. Ale vzhledem k tomu, že je teď v nějaké situaci, tak je tu další otázka – kdo z nás by se dokázal oprostit od jistých kompromisů, které musí dělat a které nemusí být v zájmu země? Nechci mu ale nic podsouvat, nejsem přítomen jednání ANO atd. Je jednoduché hodnotit zvenčí, to jsem neměl nikdy rád.
Budeme mít referendum o setrvání v EU?
Pevně doufám, že ne. Za prvé proto, že referenda jsou ošemetná a většinou vůbec nejsou o otázce, která je položena. Vede se kampaň, která může být manipulativní a úplně o ničem. Navíc referendum při vstupu do EU bylo. Nesouhlasím s tím, že je potřeba další, protože máme Lisabonskou smlouvu. Ale když budeme chvíli spekulovat, tak i z reakcí lidí, se kterými se potkávám, si myslím, že by tak jako tak dopadlo dobře. Ale podle mě je zbytečné podstupovat jakékoli riziko.
Jsou tu ale politici, kteří tyhle věci lidem vysvětlí?
Pár ano. Ale vezměte si, že většina z nich jde do politiky ze školních lavic. Neumějí nic jiného. Nejsou silní, protože mají strach z toho, že nebudou zvoleni a mají po zdroji příjmů. Když budete fungovat podle průzkumu veřejného mínění, tak dříve nebo později sklouznete přes hranu. Ani politické strany ale nejsou schopné pořádné spolupráce. Zkrátka proto, že Pepik se neshodne s Jirkou a že Helena neunese, aby Mařena byla na kandidátce výše než ona.
Není to smutné?
To víte, že ano. Nejen pro „obyčejného“ občana, ale i pro mě, který se v politice pohybuje. Když se podíváte na parlamentní nebo prezidentské volby, tak je neskutečné, co si dokážeme zvolit. Jenže je to i odraz společnosti. Od začátku devadesátých let tu vznikaly jámy, které jsme si vykopali. A hrozně těžko se z nich leze ven.
Dokážeme to nakonec?
Pořád si myslím, že máme vysokou míru svobody projevu. Jsou zde informační zdroje, které mají váhu. Paradoxně to, co pravidelně natírá prezident Zeman ve své televizi Barrandov, jsou média, která mi objektivní informace přinesou. Byť třeba se subjektivním komentářem, ale to k tomu patří. Takže si mohou pustit Českou televizi nebo Rozhlas, přečíst Hospodářky nebo Respekt. Jde jen o to chtít.
Spousta lidí tvrdí, že informace dohledat nejde, že je to složité...
Plně chápu, že pokud budu mít po osmihodinové šichtě ve fabrice, momentálně se mi moc nedaří a mám jinou představu o životě, mohu rezignovat. Ale že něco nejde vyhledat, zjistit si zdroje, ověřit informace apod., to jsou jen výmluvy, nic víc.