Tomio Okamura: Vládnoucí elity předvádějí fašizující tendence, je to jako nástup Hitlera

Poprvé jsem vás zaregistroval v Asociaci cestovních kanceláří a agentur, jak se tam odtud člověk dostane do velké politiky?
Pracoval jsem tam jako dobrovolník téměř deset let. Snažili jsme se prosadit změny v zákonech o cestovním ruchu tak, aby se spotřebitelé lépe domohli svých práv, kvalita zájezdů byla vyšší a celý segment cestovního ruchu fungoval ke spokojenosti občanů. Právě tady jsem poprvé přišel do přímého styku s vrcholnou politikou. Jednali jsme například na ministerstvu pro místní rozvoj, chodili do parlamentu apod.

Řekl jste si super, chci být politikem?
To určitě ne. Viděl jsem, jak politici něco slíbí, pak to vůbec nedodrží a je jim to úplně jedno. Naslibují hory doly a když se zpětně ptáme, proč to nebylo splněno, je tam najednou neprostupná zeď. Už se s nimi nemůžeme spojit ani setkat. Měl  jsem výhodu, že v té době už jsem byl relativně známým člověkem. Proto se se mnou, na rozdíl od běžného občana, alespoň sešli. Ale i tak vše jen odkývali a pak se vůbec nic nestalo.

Takže jste dostal vztek a chtěl změnu...
Jak jsem se postupně stával známějším, tak se stále více pozornosti soustředilo i na mé blogy. Každý článek si přečetly stovky tisíc lidí. Začal jsem se věnovat celospolečenský palčivým problémům, ať už to byly exekuce, chybějící odpovědnost politiků, soudců a tak dále. Tyto mé názory, a zároveň i návrhy řešení spojené s přímou demokracií, měly u lidí ohlasy. Když mi bylo asi osmatřicet, začaly přibývat hlasy, které říkaly, abych jen nemluvil a nenavrhoval, ale abych zkusil tyto konkrétní věci prosadit.

Proč jste tedy nevstoupil do nějaké stávající politické strany?
To jsem nechtěl. Přeci jen předchozí negativní zkušenost s politikou byla až příliš velká. Na druhou stranu jsem chtěl přijmout výzvu lidí. Ne proto, že bych potřeboval z politiky peníze, mé soukromé zaměstnání fungovalo a dosud funguje velmi dobře, takže jsem nikdy nebyl na příjmech z politiky závislý. Nemám ani žádné dotace pro své firmy, vše si dělám sám. Podíval jsem se do Ústavy a zjistil, že aniž bych vstoupil do politické strany, jsou na celostátní úrovni možné jen dvě pozice. A to je prezident nebo senátor. Vybral jsem si Zlínský kraj, odkud pochází moje rodina z maminčiny strany, což byl vůbec nejtěžší obvod. Šel jsem proti tehdejšímu hejtmanovi kraje, který za dvacet let neprohrál jediné volby. Rok a půl jsem tedy jezdil po pětaosmdesáti městečkách a obcích, dělal jsem besedy, četl ze svých knih a vysvětloval lidem, co je to přímá demokracie, co přesně je třeba udělat.

Evidentně jste je přesvědčil, když jste vyhrál první i druhé kolo a stal se senátorem. Proč ale pak kandidatura na prezidenta?
Předem jsem slíbil, že když mě lidé do Senátu pošlou, okamžitě budu kandidovat na prezidenta, abych mohl změny prosadit co nejrychleji. Přeci jen hlava státu je jen jedna a změny tak může prosazovat účinněji. Jenomže do volby mě vůbec nepřipustili pod záminkou falešných podpisů. Přitom, jak všichni víme, Česká republika nevlastní žádnou databázi ověřených podpisů, takže zkrátka nemohou být ani žádné falešné. Mimochodem, dodnes mi ministerstvo vnitra nevrátilo ony archy, na kterých tvrdilo, že jsou vadné podpisy, abychom si mohli na adresy zajet a ověřit si, zda je to pravda.

Pokud si pamatuji, podal jste i žalobu k Ústavnímu soudu...
Ano, chtěl jsem, aby podpisy přepočítali. To byl jediný důvod, nic jiného jsem nechtěl. Jen vědět, jestli se teda dobrovolníkům, kteří podpisy sbírali na ulicích, podepsal někdo chybný. Ani to mi nebylo umožněno. Opět to nahlodalo můj pocit, že u nás nefunguje soudnictví a není možné se domoci spravedlnosti. A to už jsem byl v té době senátorem. Systém je nastaven k tomu, aby tu byly různé stranické oligarchie, nikoli demokracie.

Proč jste to teda jako senátor nezměnil?
O to mi samozřejmě šlo. Senátu jsem se snažil předložit portfolio svých návrhů podle toho, co jsem slíbil občanům. Všechny jsou pod mým jménem na stránkách poslanecké sněmovny v rubrice návrhy zákonů. Je to kompletní sada zákonů od uzákonění přímé hmotné odpovědnosti politiků a soudců, přímé odvolatelnosti politiků, omezení stávající exekutorské zvůle a tak dále. Jsou to logické a správné návrhy, ale byly mi přesto zamítnuty.

Tak možná až tolik logické nebyly...
Myslíte? Například můj návrh, aby podnikatelé odváděli DPH až ze skutečně proplacených faktur, podle mého názoru nelogický opravdu není. Stávajícímu systému vůbec nerozumím, proč stát okrádá poctivé.

Vysvětlil vám tedy někdo, proč jsou takové věci zamítané?
Tady přichází má první pracovní zkušenost s Andrejem Babišem. Půl roku po volbách jsem za ním šel s výše uvedeným zákonem, protože byl ministrem financí. Ptal jsem se ho, zda by ho mohli poslanci ANO podpořit. Začal rozhazovat rukama a předvádět divadélko, které můžeme vidět i v televizi o tom, jak mu kdekdo ve firmě dluží a jak je to super zákon. Mezi čtyřma očima mi slíbil, že pro něj poslanci jeho hnutí zvednou ruku. Říkal jsem mu, jak je to skvělé a že když tvrdil v kampani, jak mu vše stačí na podání ruky, tak jsme na všem domluveni a platí to. Za dva dny se o tom hlasovalo a všichni poslanci ANO byli proti. Šel jsem se ho zeptat, co to má znamenat, vždyť mi to slíbil. Ani neodpověděl a hrál si s mobilem. Od té doby mu nevěřím ani slovo, mám s ním jen ty nejhorší zkušenosti.

No, dobře. Ale česká politika přeci není jen Babiš...
Když jsem byl v Senátu, což jsou nějaké čtyři roky, měla tam většinu Sociální demokracie. Předseda jejich senátního klubu starosta Bohumína pan Vícha mi řekl, abych si z nich nedělal legraci, že mi stejně žádný zákon nepustí. Na rozdíl od sněmovny totiž senát musí zákon schválit a předložit jako celek, nemůže ho předkládat jeden člověk. Takže se mi ČSSD vysmála do obličeje. Evidentně nechtějí hmotnou odpovědnost politiků, nechtějí, aby byla možná odvolatelnost politiků ani další věci.

Co tedy s tím?
Zjistil jsem, že buď tam budu šest let jen tak sedět, inkasovat milion korun ročně a předstírat práci. Nebo si mandát o rok zkrátím, připravím se o jistý milion a půjdu se znova zeptat voličů, zda mě chtějí poslat na nejvlivnější místo, co se prosazování zákonů týká, což je poslanecká sněmovna. A to se stalo. Musím říct, že zjištění, jak funguje vysoká politika, pro mě bylo velkou školou. Nevěděl jsem, jak velké podrazy se tam dějí, co znamenají placené antikampaně a tak dále. Takže jsem absolvoval politický puč, který byl na mě a Radima Fialu. Pochopil jsem, že abych prosadil program, tak zákonitosti ve sněmovně fungují jinak než v běžném životě a že se musím pečlivě připravit na svět křiváků, lhářů, křiváků a podrazáků. Poslanecká sněmovna, potažmo vláda, rozhoduje o 1,5 bilionu korun ročně. Tomu odpovídá politický souboj.

Na to konto jste tedy založil SPD?
Po těch zkušenostech to byla jediná logická volba. Už vím, jakým způsobem se zakládá strana, co vše se musí udělat. Dnes je nás v hnutí přes jedenáct tisíc lidí, jsme mezi pěti nejpočetnějšími stranami v Česku. Po dvou letech, kdy ještě zdaleka ne všichni občané SPD znají, protože jsme pod tvrdou mediální cenzurou. Jsme už ale na odpor proti přímé demokracii zvyklí. Víme, že se klidně dá dohromady pravice s levicí, jen aby tomu zabránili. Uvědomujeme si, že nás čeká dlouhý proces, protože my chceme systémové změny.

Nejste spíš uplakánci, kteří se jen snaží ukazovat na druhé?
Vůbec ne. Vždyť se to zdaleka neděje jen u nás, ale v celé Evropě jsou podobně smýšlející strany pod palbou médií a současných vládnoucích stranických oligarchií. Vidíme i na Západě, že odpor elit je všude stejný. U nás jsou to lidé, kteří nám tu dosud vládli. Lidé jako JUDr. Bohuslav Sobotka, MUDr. David Rath, profesor Václav Klaus a jeho amnestie a privatizace, MUDr. Ivan Langer, JUDr. Stanislav Gross a další. V podstatě mohu jmenovat všechny premiéry České republiky, kteří tady byli. Takže vláda elit a stranických oligarchií je tu už téměř třicet let. Je nejvyšší čas změnit systém k přímé demokracii.

Výsledkem je tedy podle vás současný stav?
Jistě. Česká republika nic nevlastní, nemá nerostné bohatství, dokonce ani vodu. Proto prosazujeme například i deprivatizaci vody zpět do rukou měst a obcí. Což není žádný socialismus ani komunismus, ale přesně vycházíme z funkčních a již realizovaných postupů v západním světě, konkrétně třeba v Berlíně. Okamžitě se tam vodné i stočné zlevnilo.

S kým chcete myšlenky přímé demokracie a další program prosazovat?
To musí rozhodnout voliči. Poslanecká sněmovna není nafukovací. Je tam 200 míst a vypadá to, že je obsadí šest nebo sedm stran. Skutečně bude záležet na každém hlasu, jakým způsobem se pak sestaví případná koalice. Pro nás je postup úplně jednoduchý. Máme náš volební program, ten vezmeme a zeptáme se stran, o kterých občané demokraticky rozhodli, nikoli tedy Okamura, že jsou v Poslanecké sněmovně. A uvidíme, zdali některá z nich bude ochotna splnit klíčové body našeho politického programu.

Co je pro vás nepřijatelné, přes co nejede vlak?
Dám konkrétní příklad. Když by jakákoli strana řekla, že se nechce bavit o zákonu o referendu, tak u takového stolu rozhodně nemůžeme sedět. To je jeden z našich klíčových bodů. Pakliže by v České republice platil náš nevykastrovaný zákon o referendu, tak si občané pak už sami vymohou jak přímou odpovědnost politiků, tak například i řešení problematiky exekutorů, přeskupení sociálních dávek od nepřizpůsobivých ke slušným i další věci.

Argument, že pak lidé budou rozhodovat o všem a bude to tu samé referendum, ten pro vás není dostatečný?
To je klasický argument politických lhářů a podvodníků z hnutí ANO, ODS, TOP09, ČSSD a dalších stran. Snaží se obelhat občany, kteří nemají dostatečné informace. Lžou, překrucují kde mohou. U každého zákona u referenda jsou přeci čtyři základní kritéria. Zaprvé počet podpisů pro vyvolání referenda. A to není nula, to jsem nikde neviděl. My jsme navrhli sto tisíc, tolik lidí se přeci pod hloupou otázku nikdy nepodepíše. Druhým kritériem je šíře otázek, o kterém můžete hlasovat. My navrhujeme, aby občané mohli hlasovat o všem, protože podle nás není možné občany, tedy majitele státu, omezovat. Třetím parametrem je, zda je referendum závazné či nikoli. My chceme závazné., tedy aby se podle výsledku museli politici řídit. Ostatní strany referendum nechtějí, a když už, tak by byly nejraději, aby to byl jen drahý nezávazný průzkum veřejného mínění. Takže by se tím vláda vůbec nemusela řídit. A posledním parametrem je kvorum pro účast v referendu, což je velmi zásadní. V některých zemí je schválně zvednuté tak, aby nikdy nebylo platné. My proto říkáme nulové kvorum. Nebo snad u voleb nějaké je? Není, tak proč v tomto případě ano?

Jsme ale zpět u toho, zda mají lidé rozhodovat o zásadních otázkách. Jsou na to dostatečně vzdělaní, mají o těch věcech opravdu relevantní poznatky?
Vždyť ale stejní lidé téměř každý rok rozhodují ve volbách o volebních programech stran. Tři, pět, deset stran programu každé z desítek stran, které se účastní voleb. Proč by tedy měla být najednou omezena otázka v referendu? Jakože se nesmí hlasovat o odvolatelnosti politiků, což tu tvrdili z ANO, ČSSD a KDU-ČSL, když měli námitky proti mému zákonu? Že se nesmí hlasovat o mezinárodních smlouvách, protože nechtěli vystoupení z EU? To jsou normální fašisti! Rádi by občanům určovali, co je správné a co ne. A když si myslíte něco jiného, tak vás dehonestují, ničí, dělají proti vám štvavé kampaně. To v podstatě připomíná 30. léta minulého století při nástupu Hitlera.

Argument, že lidé nejsou tak chytří, aby rozhodovali...
...je naprosto scestný! Říkají to ti politici, kteří byli těmito, podle nich hloupými lidmi, zvoleni! Hlas občana ve volbách platí, není tam žádné kvorum. Nikdo neřeší, zda se někdo vyzná v nekonečném množství témat a programů. Někdo mi tedy chce říct, že pro člověka je složitější rozhodnout o jedné jediné věci, než rozhodovat o programech dvaceti stran? Platí tedy ty volby, kde se rozhoduje o mnohem komplikovanějších věcech, ale zároveň se neumožní volba o jednom jediném bodu? Hlas občana má z ničeho nic jinou váhu. Je to absolutně nelogické a je to přesně naopak, než se nám snaží tvrdit. Opět je to jasný důkaz toho, že vládnoucí elity předvádějí fašizující tendence.

To je docela silné. Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Samozřejmě! Lidé si nepřejí, abychom přijímali islámské běžence. Přitom vláda je sem bere kontinuálně a uděluje jim trvalé pobyty. Stačí se podívat do jednoho ze čtyř migračních zařízení v České republice. Nemyslím to záchytné. Máme čtyři zařízení pod patronací vlády, kde už jsou ubytovaní ti, kteří dostali trvalý pobyt. Včetně muslimských migrantů. Jsou to Předlice v Ústí nad Labem, Havířov, Jaroměř a Brno. My tohle považujeme za bezpečnostní riziko. Prosazujeme zákaz islámu v České republice a nulovou toleranci nezákonné migrace. To je naše řešení problému.

Ostatní strany jasné řešení podle vás nemají?
Tohle přeci každý vidí. Když se jich v televizi ptají, co udělat, tak začnou mluvit o tom, že se Evropská unie musí domluvit a podobně. Co je to za jasné řešení? Na nás mohou mít lidé různé názory. Ale nikdo nemůže tvrdit, že nemáme konkrétní cestu, jak z toho ven. Ať se to někomu líbí nebo ne.

Jak chcete zakázat islám?
A nacismus snad není zakázaný jako ideologie? Z našeho pohledu islám není náboženství, ale ideologie. Když někdo chodí zahalený venku, to přeci není výraz náboženství, ale výraz politického islámu, který hlásá nenávist jedné skupiny obyvatel vůči druhé i nadřazenost určité skupiny. To jsou jasné rysy nenávistné ideologie a je nutné ji postavit mimo zákon. My to prostě v SPD vidíme jinak než naše rádoby pseudoelity. Spíš nás překvapuje, že to ostatní politici vidí jinak. Divím se, že opravdu musíme mít v programu nulovou toleranci nezákonné migrace. Kam jsme se to v Evropě dostali, že musíme programově hájit dodržování platných zákonů?

Jak to myslíte?
Podle mezinárodního práva má žadatel o azyl žádat v první bezpečné zemi. Turecko je bezpečnou zemí. Nebo tam nikdo nejezdí na dovolenou, je tam válka? Řecko je také bezpečnou zemí, Makedonie, Srbsko. Ti lidé flagrantně porušují platné zákony, je to normální muslimská invaze v souladu s islámským džihádem. Je třeba uzákonit, aby nezákonné překročení hranice nebylo pouhým přestupkem s pokutou do pěti tisíc korun, jako to je dnes. Musí to být trestný čin pod nepodmíněným trestem a následovat musí vyhoštění. Nebudeme je tu pak ještě živit.