Stanislav Grospič: Nejvíc proti nám jdou ti, kteří dříve byli v KSČ

Spousta lidí, kteří vstoupili do KSČ, dnes tvrdí, že byli donuceni okolnostmi a systémem. Jak jste to měl vy?
V roce 1985 jsem se stal kandidátem, o dva roky později jsem pak do strany vstoupil. Sice tu byl jiný společenský systém, ale byla to má volba, nikdo mě nenutil ani nepřesvědčoval. Pravdou je, že během svých studií na právnické fakultě jsem byl takovou bílou vránou. Kdekdo se podivoval, že chci dobrovolně vstoupit do komunistické strany.

Co vám na tom tak imponovalo?
Můj vztah ke KSČ se utvářel už od mladých let, výrazněji pak během studií na gymnáziu. Od dětství jsem se zajímal o literaturu, historii nebo filozofii, což mé rozhodnutí hodně ovlivnilo. Přitom u nás doma se myšlenkou komunismu nijak extrémně nežilo. Tatínek sice ve straně byl, ale maminka nikdy. Ani mezi příbuznými nebylo moc těch, kteří by byli přímo členy. Nikdy jsem však z jejich strany necítil nějakou zášť, ani rodiče mě neovlivňovali. Neříkali "musíš" nebo naopak "nesmíš". Nechali to čistě na mně, na mých názorech. A já nikdy nelitoval.

Do velké politiky jste však vstoupil až v roce 1989, je to tak?
Ano, nesouhlasil jsem s politickými změnami, které u nás začaly probíhat. V době, kdy začala vznikat KSČM, jsem se aktivně zapojil do budování nového subjektu. Prošel jsem si všemi funkcemi od předsedy základní organizace až po předsedu krajského výboru, což je i současný stav.

Myšlenka na návrat socialismu vás vede stále vpřed?
Dá se to tak říct. Obhajoba myšlenky sociálně spravedlivé společnosti i socialismu jako takového. Proto jsem se rozhodl v politice angažovat více. Od devadesátých let jsem byl vždy na kandidátkách KSČM. V roce 2002 mě lidé zvolili poslancem, kterým jsem dodnes. V roce 2003 jsem se navíc začal aktivněji věnovat práci v Odborovém sdružení Čech, Moravy a Slezska.

Jak tedy vidíte vývoj naší země od roku 1989?
Existují na to určitě různé pohledy. Pokud by někdo hovořil s lidmi různých politických postojů a názorů, ale možná i s lidmi v naší straně, nemuselo by se to shodovat. Já to vidím tak, že jsme od doby, kdy zde byla snaha vybudovat fungující sociální systém, což se ne úplně povedlo, prošli hlubokou transformací ke kapitalismu. To, že šlo mnohdy o velké bolesti, těžko popřít.

Jaké třeba?
Vezměte si, že nejdříve přišly politické změny. Ty měly připravit prostor pro majetkovou transformaci, což byla kuponová privatizace. A víme všichni, kdo na ni doplatil nejvíc, obyčejný člověk. Pár jedinců zbohatlo, jinak průšvih. Už tenkrát jsem říkal, a říkám to jasně i dnes, že změny nebyly dělány ve prospěch společnosti. Což se potvrzuje i dnes. Takovou poslední vlnou byly církevní restituce. Obecně tedy vývoj od roku 1989 nevidím příliš pozitivně.

Je tu však i řada úspěchů, které se dají jen těžko přehlížet...
Ty samozřejmě nikdo nezlehčuje. Zažili jsme samozřejmě období rozvoje, ale také nejrůznější krize. Nejprve se dotkly hornictví, posléze textilního průmyslu. Pak přišla bankovní krize, kdy řada bankovních domů zkrachovala. V roce 2008 jsme zase spadli do hospodářské krize, která zachvátila zejména Evropu a USA. V podstatě až minulý rok, a hlavně pak letošní, se dostáváme do období vrcholné konjunktury. Výsledky a čísla, například zaměstnanosti, jsou lepší než ta, která tu byla před krizí.

Co dělat pro to, aby se zmíněné krize neopakovaly?
Tahle otázka je v současné době hodně složitá. Kdybychom chtěli být aktivní, tak máme dvě možnosti. Buď šetřit a nenechat se unést tím, že je tu najednou dostatek financí. Nebo přistoupit na fakt, že zde nebude kapitalismus zcela volné soutěže, ale bude procházet nějakými regulativy. To znamená, že sice bude umožněno volné podnikání do určité míry. Ale na druhé straně se bude více svazovat a více se zabývat prognózami, kdy zhruba může dojít k další cyklické krizi či krizi vyvolané spekulací na nějakém zahraničním kapitálovém trhu, která by se promítla i u nás.

Co je podle vás lepší?
Obojí je obtížné a ani jedno se nebude líbit pravici. Bude argumentovat tím, že systém sám si nejlépe odpoví, a že tedy nepotřebuje žádnou regulaci. Ale bez toho není možné krizím předcházet. Není to tak dlouhá doba, řádově několik měsíců, kdy Itálie sanovala jednu z největších bank. To jasně dokazuje, že periodické krize nepřicházejí v jeden moment a nejsou všude stejné. Přicházejí v určitých vlnách a pak dopadají do našeho hospodářství.

Česká ekonomika je ale výrazně provázaná s Německou...
To je právě ono, jsme zaměřeni poněkud monotónně. Před rokem 1989 se říkalo, že tady jede hlavně těžký a zbrojní průmysl apod. Podívejte se dnes, situace příliš odlišná není. Opět jsme pod taktovkou zejména automobilového průmyslu. Bylo by dobré, kdyby vláda různými regulacemi působila na to, aby zde bylo více odvětví a produktů. Případná krize by se pak dala lépe vstřebat a rozložit. Umožnilo by se i soukromému sektoru hledat jiné cesty.

Je cestou i větší zapojení do obchodu s asijskými státy, Ruskem...
Geopoliticky ležíme ve střední Evropě. Neubráníme se tomu, že našimi obchodními partnery jsou státy, se kterými bezprostředně sousedíme. Tím spíš, když nemáme přístup k moři. Jsme tedy odkázání na tranzitní dopravu, případně lodní po řekách, což však není momentálně příliš výnosné. I když, zde by se dal využívat například tok Dunaje. A kooperovat se Slovenskem, případně částečně s Německem, možná i Polskem. Jsme v každém případě odkázáni na sousedy, na Evropskou unii. Ale měli bychom se snažit mít vyvážené obchodní vztahy i s asijskými státy a především s Ruskem, to je fakt. Trh je tam obrovský. Část nadvýroby mohou naše podniky odventilovat tam.

Někteří političtí reprezentanti však Rusko odmítají jako zlo...
Neměli bychom si hrát na hrdiny a Rusko odmítat. Ano, jsou mantinely, které bychom měli respektovat v rámci mezinárodních dohod. Pokud jsou třeba někde sankce kvůli válečnému konfliktu apod., tak to je jasné. Z druhého pohledu bychom se však měli pragmaticky snažit dobře vycházet se všemi státy. A pokud je to možné, tak s nimi také obchodovat. Znamená to širší zázemí, můžeme pružněji reagovat, když se někde bude trh hroutit.

Je ale u nás vůbec někdo, kdo by s vámi tyto názory sdílel?
Politický partner by se hledat dal. Pravdou ovšem je, že hodně stran a hnutí se na tuto problematiku dívá hodně krátkozrace. Z mého pohledu až příliš nahodile. Byť na to třeba existují různé studie a holedbáme s tím, že když bude něco hrozit, dozvíme se to včas. Ve skutečnosti to tak ale není.

Není to složitější hledání způsobeno i tím, že jste zkrátka KSČM?
Může tomu tak být, rozumím tomu. Na druhou stranu není účelné a smyslem politiky, abychom se neustále zabývali tím, co bylo. My jsme se společnosti omluvili. Myslíme si, že naše viny nejsou zdaleka takové jako některých jiných stran. Ty například dokázaly za protektorátu kolaborovat s Němci, pak změnily název a dodnes vesele působí a jsou i členy vlády. Také jim to nevyčítáme a nestrefujeme se do nich. Mělo by to být vnímáno pragmaticky a z pohledu, jak strana pracuje nyní, co dokazuje a jaké má ve svém středu lidi.

Mrzí vás osobně takový pohled politických odpůrců?
Vede mě to kolikrát k hlubokému zamyšlení. Ale upřímně si z toho zase až tak těžkou hlavu nedělám. V historii se opakovalo moc podobných scénářů. Zároveň minulost říká, že když docházelo k řešení praktických situacích, tak se společná řeč našla. Rozumím tomu, že my jsme v trošku složitější situaci. Je to dáno tím, že strana, ke které se hlásíme, prohrála svou bitvu o novou společnost v roce 1989. A podle toho je na nás pohlíženo.

Divíte se tomu?
Někdy mám spíš pocit, že ono ostrakizování vyvolávají ne ti, kteří do jednotlivých stran tam přišli s úmyslem, že chtějí být sociálním demokratem, členem ANO, TOP 09 apod. Ale naopak lidé, kteří byli členy KSČ. Chtějí smazat svoji minulost a proto říkají "do spolupráce s KSČ my nikdy nepůjdeme". Ovšem plně respektuji to, že k sobě budou mít vždy blíže strany, které se budou programově shodovat. Proto i my zatím máme nejblíže k sociální demokracii. Samozřejmě se ale může objevit jiná strana nebo se ČSSD radikálně změní, co se týká programové orientace. Stát se může leccos.  

Vnímáte "odpor" některých politických subjektů ke KSČM třeba i jako alibismus? Přeci jen na krajské úrovni to mnohdy funguje a "kupodivu" nikomu nevadíte...
Ano, spolupráce na krajské úrovni funguje a mnohdy velmi dobře. Jako alibismus to do určité míry vnímám. Krásný příklad je, že naší straně se příliš nepodařilo uspět v krajských volbách a obhájit výsledky z těch předešlých, které byly naopak velmi pěkné. V řadě krajů to dopadlo tak, že došlo k naprostému vyloučení KSČM, i když už ne tak brutálnímu jako kdysi. Spíš jakoby symbolicky. Pravdou však je, že to potkalo i jiné strany, například sociální demokracii. To je jev, který se na české politické scéně bohužel objevuje. A není správný.