Ani nahé, ani oblečené. Maďarsko razí obojakou politiku po tureckém způsobu

Maďarský premiér Viktor Orbán razí obojakou politiku v rámci EU. Tato politika je však ve skutečnosti bezhodnotová a superpragmatická
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   komentář

Není pochyb o tom, že Maďarsko si v rámci Evropy i NATO razí vlastní cestu. Ryze pragmatickou, oproštěnou od nějakého pevnějšího hodnotového ukotvení. A bez solidarity s ostatním členy Unie či s Ukrajinou. A to je nebezpečné pro všechny, protože tento „virus“ se může šířit dál Evropou.

KOMENTÁŘ: Rozmohl se nám tu takový nešvar, chtělo by se říct – evropský superpragmatismus i za cenu ztráty pevného hodnotového ukotvení. Jeho čelným reprezentantem je v rámci Evropy bezpochyby Maďarsko. To razí v EU obojaký přístup, požívá výhody, které nese členství v ní, na druhé straně v mnoha případech bojkotuje princip solidarity.

Na nesouhlas s některými nepříliš domyšlenými návrhy má jistě plné právo, méně pochopitelné je uplatňování obojakého přístupu ve věci pomoci Ukrajině, státu, který čelí bezprecedentní ruské invazi již přes půldruhého roku. Budapešť pod vedením premiéra Viktora Orbána blokuje, či spíše lépe řečeno sabotuje vojenskou pomoc napadenému státu, i když dobře ví, že se bez ní neobejde. Svůj nesouhlas vysvětluje licoměrnými důvody – že by prý finanční prostředky na prosazování zájmů EU chyběly v jiných oblastech. Orbán však zapomněl říct, že právě na Ukrajině zuří krvavý válečný konflikt, a právě proto je tam poslání vojenské i jiné pomoci naléhavé, ba přímo žádoucí.

Orbán se stylizuje do role obezřetně našlapujícího národovce, který chce hájit na prvním místě zájmy jím vedeného státu, a až pak nějakého nadnárodního celku. Zní to logicky, na druhé straně ale právě proto, že Maďarsko je členem tohoto nadnárodního celku již od roku 2004, má v naléhavých a klíčových případech solidarizovat, protože pokud ona solidarita mezi státy zmizí, nemá cenu dále budovat evropské společenství či integraci, a tento celek se může rovnou rozpustit.

Ani nahé, ani oblečené

Členství v EU s sebou nese práva a také povinnosti. Obojetnost Orbánova přístupu, to znamená bezhodnotový superpragmatismus, připomíná Turecko, které není sice členem EU, zato NATO. Stejně jako Maďarsko udržuje Turecko čilé styky s Ruskem, kdy se mu to zrovna hodí z hlediska aktuálních politických potřeb. A pokud Maďarsko něco požaduje po EU, respektive Turecko po NATO, pak zase nastupuje okamžitá přináležitost k Západu. Tento „virus“ spojený s praktikováním extrémní formy národovectví se však může rozšířit dál po Evropě, zřetelné kontury už vidíme například na Slovensku v osobě Roberta Fica, a vnímat jej lze také u nás.

Bezhodnotový superpragmatismus

Maďarsko také nepochopitelně, stejně jako Turecko, brzdí vstup Švédska do NATO. A zde opět nastupuje bezhodnotový superpragmatismus, obě země se snaží získat nějaké ústupky či mrzký prospěch za to, že „pustí“ Švédsko do NATO, přitom je to i v jejich zájmu. Pokud se cítí Maďarsko nedoceněno a stěžuje si na neustálou uzurpaci a vměšování ze strany EU, nikdo ho nenutí, aby tam dále setrvávalo. Může z ní vystoupit a připojit se třeba k rozvíjejícímu se BRICS, kde drží hlavní otěže kamarádi z Ruska a Číny. Jen je dobré upozornit, že by na vystoupení z EU doplatili všichni obyčejní Maďaři, kterými se tak rád Orbán zaštiťuje a kteří by – stejně jako Britové – ekonomicky dramaticky zchudli. A Maďarsko by – stejně jako Velká Británie –  tratilo miliardy na ztracených podnikatelských investicích. Brexit mimochodem stojí ostrovní království asi 100 miliard ročně.

Každému co jeho jest, ale obojaká politika se zkrátka nedá praktikovat donekonečna. Nelze být jednou nohou tam – a jednou zase venku. Evropa musí fungovat na principu vzájemné solidarity, ostatně na něm byla zbudována. Pragmatismus musí mít určité meze, nebo nebude celek jako takový nikdy funkční. 

KAM DÁL: Běžte se s bídou vycpat, dezoláti. Máme se dobře jako nikdy, smrdí to tu obyčejnou lidskou závistí.