Nebylo jí ani osmnáct let a v afektu zabila svého otčíma. Jelikož byla nezletilá, šla pouze do pasťáku a kriminál ji naštěstí minul. Uvědomuje si, že vězení by se zdravou kůží a čistou hlavou nepřežila. Po ukončení trestu ji však její rodina nepřijala zpět a probíjela se bez střechy nad hlavou a stálého zaměstnání.
Život v pasťáku
„V pasťáku to sice nebylo žádné nebe, ale kriminál by byl horší,“ tvrdí Ivana. Několikrát odtamtud utekla, ale ne nadlouho. Vždycky ji policajti vyhmátli a musela mašírovat zpátky a často neutíkala sama.
Jednou přišla do pasťáku kontrola a vybrali ji jako službu. Jako vždy dělala vylomeniny. Proděravěla lžičku, naklepla talíř, naštípla židli, na kterou si sedl mohutný chlap, a ta s ním křupla. Naštěstí kontrola měla dobrou náladu, aférce se zasmála a s dobrou náladou odešla.
Cesta do pekel
Dlouhá léta přežívala na ulici, kde prožila téměř 35 let. Žebrala a vybírala odpadky. Drogy se jí vyhnuly, zato alkoholu začala říkat pane.
V Sherwoodu u Hlavního nádraží vzadu za restaurací Potrefená husa se nachází zatravněné prostranství, kde spávala. Měla to tehdy, jak sama vypráví, „ofiko“. Díky soudržnosti a kamarádství ostatních bezdomovců uhájila holý život a ubránila se feťákům.
Když je člověk uvyklý životu na ulici a alkoholu, je těžké žít normální život. Nikdo vás nechce zaměstnat a každý se vás štítí. Každému zaměstnavateli je jasné, že nemáte oficiální bydlení. Nemáte platby na sociálním a zdravotním pojištění, natož zápočtové listy. Potenciální zaměstnavatel si bývá často vědom, že nemáte pracovní návyky. Lidi též vědí, že závislost na alkoholu nebo na jiných návykových látkách pracovním návykům nepřidá.
Ivana obhajuje svůj život na ulici slovy: „Nikdy v životě jsem nikomu ze zlého úmyslu neublížila. Přece jsem se musela bránit, abych přežila. A to, že jsem zavraždila svého otčíma? Nedivte se…“
Démon alkohol
Nejvíce si ve svém životě cení toho, že měla sílu skončit s alkoholem. Přestala sama od sebe bez jakékoliv ústavní nebo detenční terapie. Přinutila ji k tomu realita, že kromě alkoholických okének a deliria tremens měla i jiné nesnesitelné stavy. Nechutnalo jí a pila už jenom pivo nebo víno a kořalku. Házela do sebe jednoho panáka za druhým, až se propila do střízlivosti a potom mívala ošklivé abstinenční příznaky.
Nyní již dlouho úspěšně abstinuje. Chodí brigádně pracovat jako vrátná a provádí pražským podsvětím a má i další příjmy. Celý život neplatí sociální pojištění a moc dobře si uvědomuje, že až přijde čas na starobní důchod, nastane velký problém.
Nakonec přišla láska
V pozdějším věku ji potkalo ohromné štěstí. Je již několik let šťastně vdaná. Její muž je sice invalida, ale každá korunka dobrá. Jak se se svou osudovou láskou seznámila? Setkali se na lavičkách. Seznámení na lavičce má své kouzlo navzdory životu v chudobě. Tenkrát někomu dávala nakládačku a budoucí muž se do této silné ženy zamiloval a rozhodl se pro sňatek s ní. Doslova tenkrát řekl: „Safra, takovou ženskou bych chtěl!“
Se svým mužem to již pár let šťastně a s láskou táhnou. Zprvu ho brala jako kamaráda, nestála o něj a odmítala ho. Pak ji začal zvát na večeře nebo na obědy a to jí bylo hned jasné, o co jde. Nakonec svádění podlehla.
Tato statečná žena tvrdí, že solidarita a přátelství mezi lidmi na ulici jako by ustrnuly na bodu mrazu. Je to paradox. Dříve to bylo lepší, protože bezdomovci stáli více při sobě, navzájem si pomáhali a bylo méně feťáků. Zkrátka – bylo jim lépe. Staré dobré časy.
Zdroje: autorský článek
KAM DÁL: Jak vidíte bezdomovce vy? Ukažte to na fotografii.
