V únoru tohoto roku Petr Pavel zvítězil nad svým soupeřem ve druhém kole Andrejem Babišem a stal se čtvrtou polistopadovou hlavou státu v naší historii. Mnozí měli vysoká očekávání, jiní zase nízká, ba žádná, protože jejich favorit přece nevyhrál. Na každý pád Pavel již před nástupem do nejvyšší ústavní funkce deklaroval, že chce spojovat i tábor, který jej nevolil, na rozdíl od jeho předchůdce, který jasně vzkázal poté, co zvítězil v roce 2018, ať jeho oponenti raději drží ústa.
Pavel přidal noblesu
Pokud bychom hodnotili 100 dní Petra Pavla v obecné rovině, dostál ve většině případů tomu, co sliboval. Petr Pavel se nedopustil od března žádné větší chyby, na druhé straně na sebe nijak zvlášť nestrhl pozornost tím, že by ve svém úřadu udělal nějaký zvlášť zaznamenáníhodný krok. Spíš se jedná o sérií menších, ale užitečných rozhodnutí. V prvé řadě Pavel svůj úřad zcivilnil a neudělal z něj „nedobytnou pevnost“ jako jeho předchůdce, Pavel otevřel Hrad veřejnosti, byly odstraněny rušivé bezpečnostní rámy a ukončeny kontroly lidí, kteří mířili na staroslavné sídlo českých králů. Hrad uspořádal neobvyklou akci, když přilákal na III. nádvoří desítky lidí, aby společně poseděli u jednoho stolu, bavili se a tančili. Z této události se může stát napříště zajímavá tradice. Nový prezident není konfliktní jako Miloš Zeman, přidal do své politické výbavy přirozenost a noblesu.
Pavel také jasně vystupuje neochvějně prozápadně a podporuje Ukrajinu v jejím snažení v boji proti ruským vetřelcům, což jasně dokumentoval svou návštěvou východní Ukrajiny. Chce být aktivním, ale nikoliv aktivistickým hráčem v zahraniční politice, ministr zahraničí Jan Lipavský si spolupráci s ním zatím pochvaluje, protože sdílejí společné hodnoty.
Pavlovi se po úvodním nezdaru podařilo prosadit své kandidáty na ústavní soudce, kteří nakonec ve složení Jan Wintr, Josef Baxa a Daniela Zemanová získali důvěru Senátu. Pavel usiluje rovněž o otevřenou a transparentní komunikaci, a to i směrem k médiím, což se také za 100 dní podařilo realizovat. A to platí směrem ke koaličním představitelům i opozičním v rámci zvyšování politické kultury v zemi, k níž se prezident zavázal. Pavel to jasně dokumentoval, když pozval ke společnému jednacímu stolu jak premiéra Petra Fialu, tak šéfa největší opoziční strany ANO Andreje Babiše. Pavel také navštívil Poslaneckou sněmovnu, kde, jak podotkl, jej překvapila urputnost politických bojů.
Pavlovi odpůrci tak na něm hledají sebemenší chyby, a protože v tomto směru nemají nabito, tak poukazují především na to, že svými jízdami na motorce si buduje své PR, místo toho, aby vystupoval důstojně. Jenomže PR si vytváří přece každý člověk, který působí ve veřejném prostoru, to se rozumí samo sebou. A pochopili to – až na výjimky – všichni vrcholní politikové. Jediným sporným momentem byl Pavlův výrok, že všichni Rusové, kteří žijí na Západě, by měli být sledováni mnohem více ze strany bezpečnostních služeb než v minulosti. A horliví Rusové se tohoto prohlášení samozřejmě chytli, když jejich propaganda chrlí absurdity, že Pavel chce pro Rusy zřizovat koncentrační tábory.
Havlův odkaz s Pavlem ožívá
Pokud bychom měli shrnout, jak se podařilo Pavlovi prvních 100 dní odpracovat, vysvědčení by bylo velmi pozitivní. Nicméně je to jen 100 dní a prezidentský mandát je pětiletý. Pavlovi se však zatím daří naplňovat Havlův odkaz, který dále originálním způsobem v jiných podmínkách vahou své osobnosti rozvíjí. Po dvou předchozích prezidentech, kteří hleděli především na své ego a „dolní lid“ je nezajímal, je to příjemné osvěžení.
KAM DÁL: Havel o humanitárním bombardování nikdy nemluvil, souhlas s útokem byla Zemanova práce.
