Ráno 9. prosince 1987 vypukly v palestinském uprchlickém táboře Džabálijá masové nepokoje. O tři dny dříve byl při nákupu v Gaze ubodán jeden Izraelec a o den později zahynuli při autonehodě čtyři obyvatelé tábora. Mezi Palestinci se rozšířilo, že je zabili Izraelci, aby se pomstili. To byl signál k nepokojům. Samotná exploze násilí vypukla poté, co na izraelskou armádní hlídku hodil mladík Molotovův koktejl a v odvetě zazněl výstřel ze samopalu, který útočníka usmrtil.
První mučedník povstání?
Na prosincovou událost později zavzpomínal poněkud poeticky kamarád sedmnáctiletého mladíka: „Studenti nejprve vztekle bouchali do lavic, potom se vyhrnuli ze školy a zamířili na západ k základně IDF. Ve stejnou dobu vyšli do ulic studenti ze střední školy Faluja na západním okraji Džabálije, chlapci i dívky, následováni studentkami dívčích středních a základních škol. Střety s vojáky probíhaly ve všech směrech, stříleli na nás slzný plyn. Kolem Džabálije byly písečné duny, kde došlo ke střetům a můj přítel z dětství a soused Hatem al-Sisi byl zabit. Byl prvním mučedníkem povstání. Večer předtím jsme spolu hráli fotbal. Toho rána Hatem padl do kaluže vlastní krve. Ihned se hněv začal šířit jako požár všemi směry. Každý z nás má svůj vlastní příběh o intifádě, o těch okamžicích, o tom, jak začala, o průběhu jejích událostí a o zvycích a tradicích, které mezi námi dětmi vyrostly, když jsme porovnávali poznámky o tom, kdo hodil na vojáky více kamenů. Nedlouho poté, když jsme trochu vyrostli, jsme se ve vězení setkali jako vítězové a vyměnili si své příběhy.“ Nelze však pominout, že útočení kameny a Molotovými koktejly nelze považovat za romantickou „klukovinu“.
Před intifádou panoval pragmatický klid
Izrael obsadil v důsledku šestidenní války v roce 1967 Pásmo Gazy. Podle vzpomínek mnohých Palestinců se původně měli pod izraelskou nadvládou vlastně docela dobře a na jejich územích docházelo k ekonomickému rozvoji. Právě tento počáteční ekonomický rozvoj uvádí někteří historici jako jeden ze stěžejních důvodů, proč na palestinských územích nepropukl hned od počátku okupace viditelný odpor. Tisíce pracovníků ze Západního břehu a z Pásma Gazy získaly v Izraeli po roce 1967 práci, do roku 1977 to bylo až 35 procent. Rozvíjela se také palestinská ekonomika, která se však během několika prvních let stala naprosto závislou na ekonomice izraelské.
Rozvoj ekonomiky v prvních letech přinesl vyšší životní úroveň a také různé spotřební výdobytky do palestinských domácností. Okupace tak zprvu nezasahovala do běžného života jedince. Palestinská společnost byla „ukolébaná“ vidinou toho, že se jedná o přechodný, navíc celkem ekonomicky prospěšný čas. Lidé mohli poměrně jednoduše cestovat a navštěvovat místa předtím těžko dosažitelná. To se změnilo v roce 1977, kdy se do čela izraelské politiky dostala pravicová strana Likud. Bylo jasné, že předchozí umírněný přístup izraelské Strany práce bude nahrazen přístupem daleko striktnějším.
Zemi zachvátilo násilí
Izrael nasadil na potlačení nepokojů kolem 80 tisíc vojáků, přičemž jeho protiopatření (včetně nasazení ostré munice) byla kritizována jako nepřiměřená, zatímco Izrael se bránil, že tuto reakci si vyžádalo násilí ze strany Palestinců. Povstání totiž bylo od začátku zcela jednoznačně násilné.
Během prvních čtyř let intifády hlásily izraelské ozbrojené síly více než 3600 útoků Molotovými koktejly, 100 útoků ručními granáty a 600 útoků se zbraněmi nebo výbušninami. Násilné útoky se zaměřovaly na vojáky i na civilisty. Do čela intifády se postavilo hnutí OOP s Jásirem Arafatem v čele.
Zrod Hamásu – nadšení z násilí
Se začátkem intifády je také spojován zrod hnutí Hamás. I když fakticky vzniklo o několik dní později, jako svůj vznik uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek první intifády. Název Hamás v překladu znamená „nadšení“ a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku pro Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Podle charty Hamásu vydané v roce 1988 je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině.
Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnostech podporujících chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády.
Ne všechny mrtvé měli na svědomí Izraelci
Když intifáda v roce 1991 zeslábla v důsledku války v Perském zálivu, byl počet Arabů zabitých při střetech s izraelskými vojáky převýšen počtem těch, které zabily palestinské eskadry smrti. Předseda OOP Jásir Arafat obhajoval zabíjení Arabů považovaných za kolaboranty s Izraelem. Pravomoci provádět popravy delegoval na vedení intifády.
Po každé popravě poslalo komando smrti organizaci OOP spis o případu, který poté OOP prověřovala. Arafat údajně prohlásil, že po prostudování všech složek popravených došla OOP k závěru, že ze 118 zabitých byli nevinní jen dva, kteří byli organizací prohlášeni za „mučedníky palestinské revoluce“.
Palestinci nakonec uznali existenci Izraele
První intifáda byla ukončena mírovou dohodou z Osla, která byla podepsána v roce 1993. Vedlo k ní mimo jiné to, že Spojené státy americké coby nejdůležitější mezinárodní partner Izraele uznaly OOP jako oficiálního zástupce palestinského národa, což premiéra Izraele Jicchaka Rabina donutilo k tomu, aby začal s vůdcem OOP Jásirem Arafaterm jednat. Uzavření mírové dohody se pak stalo okamžikem, kdy Palestinci vlastně vůbec poprvé uznali existenci Izraele. Oba dva představitelé se díky této dohodě stali v roce 1994 nositeli Nobelovy ceny míru.
Zdroje: denik.cz, middleeasternmonitor.com, electronicintifada.net, Wikipedie
KAM DÁL: Být dnes pro mír znamená souhlasit s Hamásem
