Vaše příběhy: Jak jsem se stala maminkou roční holčičky
Bylo mi třicet. Stále jsem byla svobodná a bezdětná. Hodně jsem pracovala a na nic jiného mi nezbývalo příliš času. Přitom jsem toužila po úplně obyčejném rodinném životě.
Jenže jsem neměla partnera, a vyhlídky na to, že bych ho našla, byly mizivé. Pohybovala jsem se především v ženské společnosti, a když už se náhodou nějaký muž v mé blízkosti vyskytl, byl buď ženatý, nebo naprosto nemožný. A tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že si pořídím dítě i bez muže.
Smutný příběh jedné malé holčičky
Moje maminka v té době potkala po letech bývalou kolegyni z práce. Zašly spolu na kávu a samozřejmě si musely povědět o všem, co se stalo za dobu, co se neviděly. A známá maminky jí nemohla neříct o tom, jak se z její dcery stala narkomanka, jak otěhotněla a dítě jí vzaly. Moje maminka tím byla natolik zasažena, že mi to hned musela zavolat. „A co s tou holčičkou bude?“ byla moje první otázka. „Iveta za ní chodí do kojeneckého ústavu a ráda by ji dostala do péče, ale v jejím věku a s jejím zdravím to asi nebude úplně jednoduché,“ povzdechla si maminka. „Třeba to vyjde, mami, a mohly bychom se jít někdy za malou podívat?“ napadlo mě. „Asi jo, zeptám se Ivety a nějak to s ní domluvím.“
Od té doby jsem nemyslela na nic jiného. Hned jsem zašla do hračkářství a vybrala pro malou Aničku hračku. Když mi mamka druhý den volala, že se můžeme za Aničkou vypravit v neděli, měla jsem radost.
V kojeneckém ústavu tě nenechám
Poprvé jsem navštívila kojenecký ústav. Měla jsem z toho smíšené pocity, ale jakmile jsem viděla Aničku, smutek byl pryč. Byla tak krásná. Modré velké oči, plavé vlásky a pořád se smála. Když jsme odcházely, chtělo se mi plakat. Bylo mi líto Aničky a vůbec všech těch odložených nemluvňat.
Do kojeneckého ústavu za Aničkou jsem začala chodit pravidelně – i když její babička nešla se mnou. Poslední dobou začala mít velké zdravotní problémy. A tak se šance na to, že si ji vezme do péče snižovala. A já jsem po dlouhém uvažování dostala nápad. Aničku si vezmu do péče já. Iveta byla ráda, protože její zdravotní stav opravdu nebyla natolik dobrý, aby se mohla starat o takového mrňouska. Nejdřív jsem si vyřídila, aby Anička mohla být se mnou o víkendech. Pak jsem si podala žádost o pěstounskou péči. Absolvoval jsem nezbytné testy, návštěvu sociální pracovnice a čekala na soud...
