Když přišli zaměstnanci restaurace U Dvou koček na pražském Uhelném trhu toho dne ráno do práce, nemohli se víc vyděsit. Na podlaze ležela mrtvola jejich kolegy kuchaře, ruce měl useknuté a tělo poničené mnoha ranami železnou tyčí. Šlo o jeden z nejhorších činů, jaké se na počátku osmdesátých let u nás odehrály.
Případ pro Jiřího Markoviče
V roce 1981 byly nejen poměry, ale i zákony v tehdejší Československé socialistické republice docela jiné, než jsou dnes. Kromě takových pojmů, jako bylo „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, se stále ještě dalo hovořit také o trestu nejvyšším, a to trestu smrti. V té době na pražské kriminálce také působil vyšetřovatel Jiří Markovič, jehož jméno nyní připomněla série na Voyo, věnovaná případu Hojer. Zde šlo ale o docela jinou skupinku pachatelů, kteří se původně chtěli zmocnit alkoholu a cigaret. Vše se ale nakonec vyvinulo docela jinak. O celém případu vypráví jedna z epizod série Historie českého zločinu na Českém rozhlasu.
Ženy šlapaly, pánové pili
Do skupinky povedených kriminálníků, jakými byli Zdeněk Zháňal, Albín Baláž, Jiří Doležal, Evžen Lachman a jeho partnerka Dana Hřebíková, by nikdo jistě patřit nechtěl. Pánové byli víc než násilnické povahy a jejich přítelkyně o tom věděly své. Musely pro ně vydělávat peníze vlastním tělem, ostatně i zmiňovaná restaurace U Dvou koček je v těsné blízkosti legendární Perlovky, kde se lehké ženy shromažďovaly i v době socialismu. Když téhle partičce na nočním alkoholovém tahu došly peníze, rozhodl se Doležal, že si dojde vybrat hotovost od své partnerky, která měla mít tou dobou v Perlovce „službu“. Jenomže počasí kšeftům nepřálo, a tak se vydala domů dřív. Co naplat? Tenhle plán nevyšel.
Chtěli „jen“ krást
Skupinka opilých násilníků se rozhodla, že alkohol a cigarety zkrátka potřebují a získají je i bez peněz. Restaurace měla být původně jen místem loupeže, jenomže už se schylovalo k ránu a lumpům nedošlo, že kuchaři chodí do práce opravdu brzy. Ve chvíli, kdy řádili uvnitř hostince, do kterého se dostali zadním vchodem, kde vytloukli sklo, vešel (jak se sluší hlavními dveřmi) kuchař. Lachman, hlídající venku, měl podle serveru Praha IN dost práce s vlastní opilostí, a tak si muže, vcházejícího dovnitř, nemohl všimnout, natož aby svoje kumpány varoval.
Rány do hlavy a useknuté ruce
Vetřelci se tak s kuchařem setkali přímo „na place“, a jakmile jej spatřili, neměl chudák sebemenší šanci na záchranu. Tři všehoschopní chlapi proti jednomu překvapenému, to bylo zkrátka moc. A tak za chvíli ležel na zemi zavražděný v kaluži krve a — kdo ví proč — s rukama useknutýma v zápěstí. Ty si nechal Doležal zabalit do papíru, jako se to tehdy dělalo v řeznictví, a odnesl je z místa činu.
Falešný nešťastný vrah
Kriminalisté rozjeli vyšetřování, ale nikdo z podezřelých se jim do scénáře nehodil, všichni mohli prokázat, že se tou dobou nacházeli jinde. Chvíli se zdálo, že se jim pachatel sám nabídl, když se přiznal jeden nešťastný číšník, který procházel velkou životní krizí a pobyt v kriminále v tu chvíli viděl jako vysvobození. Brzy se ukázalo, že tudy cesta k odhalení vraha nebo vrahů nepovede. Ubíhaly měsíce, až bylo vyšetřování zastaveno. Konec to ale nebyl.
Doležalova přítelkyně promluvila
Pánové se sice pro tuto chvíli z rukou zákona vyvlékli, ale to neznamená, že by se nad sebou zamysleli. Naopak, postupně se Baláž i Doležal dostali do vězení za jiné násilné činy a Doležalově přítelkyni, kterou týral prakticky denně a nutil ji šlapat, se vše rozleželo v hlavě. Ve vidině ukončení svého trápení se v roce 1984, ve chvíli, kdy její „milý“ seděl, odhodlala všechno, co o vraždě věděla, vypovědět na policii. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Dva podezřelé měla policie pod dohledem, pro zbylé dva si dojela. Nezapomněla ani na Hřebíkovou.
Útočil i na kriminalisty
Proti Doležalovi, který zasadil kuchaři rozhodující rány, se začaly kupit důkazy. Jeho to ale vůbec nezajímalo a proti kriminalistům vystupoval tak, jak byl celý život zvyklý, tedy neobyčejně hrubě. To s ostatními byla jednodušší práce, přiznali se a popsali podrobnosti. Lachman byl venku, Hřebíková asistovala a ostatní útočili.
Trest smrti a kriminály
Přes veškeré důkazy a svědectví si útočníci na soud počkali ještě bezmála dva roky. Hlavní aktér tragického příběhu, Doležal, byl v tom roce odsouzen za vraždu k trestu smrti, ostatní dva, tedy Zháňal a Baláž, si měli odsedět po osmi a půl letech za rozkrádání socialistického majetku a za stejný trestný čin byli odsouzeni také Hřebíková (na deset měsíců) a Lachman (na pět měsíců).
Trestu se nakonec vlastně vyhnuli všichni
Obvinění se odvolali, ale Doležalovi ani Lachmanovi to nepomohlo. Oba zemřeli ve vězení na rakovinu ještě dříve, než byl vynesen konečný rozsudek. Ostatní vlastně vydělali na listopadové revoluci, po které zmizel z trestního zákoníku pojem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, a tak vlastně nebylo, za co je odsoudit. Jediná ze všech, kdo byl pod zámek umístěn do konce života, tak je paradoxně Dana Hřebíková. Nejde však o vězení, ale o psychiatrii.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky.
