Bulimie, anorexie. Volba mezi smrtí a životem

O tom, co tyto nemoci znamenají v praxi, vypráví žena, která se s těmito nemocemi potýká desetiletí. Jak to vše vzniklo, průběh, životní změny, popisuje  první část rozhovoru. Náš rozhovor pokračoval dál na téma života s bulimií i anorexii a otázky se střídaly s odpověďmi.

Jak vnímalo okolí váš boj s těmito nemocemi

V práci si kolegyně všimly, že téměř vůbec nejím a nezapomněly to dát svými poznámkami patřičně najevo. Bydlení ve společné domácnosti s rodiči v Kladně pro mě také nebylo lehké. S jídlem a zvracením to byla vyloženě hra na schovávanou, aby na to rodiče nepřišli. Zvracela jsem ve sklepě do igelitových tašek, do vany, když tekla voda, aby to nebylo slyšet. Nebo při několika kilometrovém běhu v lese jsem vyzvracela vše, čím jsem se přejedla. Jídlo pro mě bylo nadále noční můrou a vše jsem kompenzovala nadměrným cvičením a běháním. Neměla jsem čas na nic. Pouze na práci, cvičení a běh.

Změna bydlení vždy přináší nové životní situace. Platilo to i ve vašem případě?

Ano. V klubu turistů, se kterými jsem stále vyrážela na výlety, se objevil můj budoucí manžel. Odešla jsem z práce a odstěhovala se za ním do Prahy, kde nás čekalo společné bydlení na psí známku. Na všechno jsem se velice těšila – nový byt, nová práce, společné bydlení s partnerem, společné výlety, atd. Partner byl však často v práci déle a vracel se později než já. Tak díky tomu jsem měla opět čas začít přemýšlet nad jídlem. V té době už jsem ani netušila, jak se jí. Buď jsem nejedla téměř vůbec a pořád jen cvičila, nebo po cvičení jsem se vždy přejedla a do 10 min normálně šlo vše ven.

Co na to říkal váš přítel?

Přítel zpočátku o mojí nemoci nevěděl, ale jak se to dozvěděl, špatně se s tím vyrovnával. Když jsem měla jít v práci nebo s kamarády na oběd, přemýšlela jsem, jestli potom budu mít možnost pořádného pohybu. Pokud ano, stála jsem před otázkou, co si můžu a nesmím dát. Někdy jsem měla lepší období, kdy se snažila celkem pravidelně jíst, samozřejmě jen dietní potraviny a k tomu hodně sportovala, a někdy jsem zase neudržela své záchvaty a přejídala jsem se.

V který okamžik nastal velký problém?

Velký problém nastal před osmi lety. To jsem se měla vdávat a potřebovala jsem zhubnout do svatebních šatů. Díky usilovnému cvičení a ještě přísnějším dietám se mi to dařilo a okolí mě začalo opět chválit pro moji perfektní postavu. Byla jsem pyšná sama na sebe, když se mi podařilo dosáhnout váhy 56 kilogramů. Jenže to mi nestačilo a začala jsem se ještě více hlídat v jídle a usilovala jsem o ještě menší váhu. Jelikož v mém zaměstnání držely kolegyně různé diety, připadalo mi to, co dělám zcela normální a chtěla jsem být také štíhlá jako ony. Bylo mi 27 let a to nastal zatím největší boj s mojí nemocí. Můj jídelní režim byl zoufalý.

Můžete ho informativně popsat?

Ke snídani jsem si dala jednu mrkev, k obědu např. kefír nebo rajčatovou šťávu. Odpoledne už jsem to nevydržela a doma jsem se přejedla a následně vše vyzvracela. Pak jsem dlouho běhala po Praze, abych přebytečné kalorie, o kterých jsem si myslela, že mám, shodila. V práci mě přestali chválit, protože jsem byla moc hubená, reklama na hlad, jak říkali, a začali mě vyčítat moje stravování a taky na mě nebylo spolehnutí. Začínala jsem zapomínat, co mám dělat, orientace kolem sebe byla složitější, koktala jsem, a chtěla s tím něco udělat.

Podařil se tento záměr uskutečnit?

Ne. S tou dietou nešlo přestat. Neměla jsem už na to. Nebyla už jsem schopná se normálně najíst, aniž by nad tím nepřemýšlela nebo neměla výčitky svědomí a po jídle stereotypně nezvracela. Při záchvatu jsem šla často do supermarketu naproti domu a tam jsem nakoupila potraviny v průměru za 600 korun a ty následně všechny doma snědla a opět si pak na toaletě od jídla ulevila.

To jistě bylo dosti finančně náročné

Finančně byly tyto záchvaty velice náročné a já po nějakém čase už neměla dostatek peněz a začala tajně krást peníze manželovi. V práci jsem kradla jídlo i spolupracovníkům. Z počátku nikoho ani nenapadlo, že zrovna nejhubenější člověk z nich, bude krást jídlo.  Po nějakém čase jsem přestala jíst úplně a poměrně rychle jsem začala hubnout, až jsem se dostala, nyní už díky anorexii na kritických 42 kilogramů. 

Ale tato váha má své důsledky, Jak se projevovaly?

V noci jsem nemohla spát, protože mě tlačily kosti a ráno jsem byla naprosto vyčerpaná a nevyspalá. V té době už jsem nemohla téměř chodit a jen cesta z postele byla vyčerpávající. Ze zaměstnání jsem nakonec sama odešla. Ztratila jsem spoustu přátel a sama sebe jsem za všechno, co dělám, nenáviděla (krádeže, celý den jsem nedělala nic jiného, než že jsem se přejídala a zvracela někdy i osmkrát za den, musela jsem vše po sobě uklízet, nic jsem nezvládala). Ve výsledku si manžel našel jinou přítelkyni, požádal o rozvod a odstěhoval se k ní. To mě tak dostalo na dno, že jsem nakonec byla hospitalizovaná a nastoupila léčbu.

Jak tato léčba ve vašem případě probíhala?

Ze začátku to pro mě bylo velice těžké a bála jsem se, zda to sama zvládnu. Snažila jsem se poctivě řídit tím, co mě radili lékaři a postupně jsem si uvědomovala a srovnávala životní priority. Tím byla touha po dítěti, dobré zaměstnání, vážit si maličkostí, mít kolem sebe přátele a hlavně si začít užívat života. Léčba se dařila a mě se podařilo přibrat na 57 kilogramů. Pokrok byl v tom, že jsem přestala zvracet. Jen třeba jednou za tři měsíce jsem se neudržela, přejedla se a zvracela. Následně jsem měla takové výčitky a byla na sebe tak naštvaná, že jsem se pak okamžitě vrátila do běžného, lékaři předepsaného, jídelníčku

Měla tato léčba pozitivní výsledek?

Po roce a půl dodržování správné životosprávy jsem řekla, že bych to chtěla dotáhnout někam v posilování, což byl můj velký koníček. Chtěla jsem zlepšit svou postavu, nabrat svalovou hmotu a vytvarovat tělo. Moje představa než ostatní. Nezkušený trenér mi vše odkýval a ubezpečil mě, že vše je v naprostém pořádku. byla nabrat na svalové hmotě 72 kilogramů a ty potom cvičením vytvarovat. Chodila jsem do fitness centra, kde jsem si zaplatila trenéra, který mi sestavil jídelní a cvičební plán, ve kterém mě následně hlídal. Řekla jsem trenérovi, že jsem trpěla bulimií a mentální anorexií a že proto potřebuje trochu jiný jídelní plán

A bylo?

Ne, bohužel. Jednoho dne se mi udělalo v posilovně špatně a hned další víkend jsem jela na pohotovost. Lékaři zjistili, že mám plicní embolii a trombózu. Musela jsem si léky ředit krev.  Každé jídlo jsem si pečlivě vážila, a když bylo něčeho více, prostě kus jídla odřízla a vyhodila. Snažila jsem se opět hodně cvičit a za první týden jsem zhubla velice rychle 4 kilogramy. Takové výsledky mě motivovaly k dalšímu rychlému hubnutí. Měla jsem ale bohužel stavy hladu, ale nedbala jsem na ně a držela se špatného trenérova jídelního plánu dál i přes protesty lékařů. Byla jsem naprosto blbá. Po nějaké době jsem začala znovu zvracet a přejídat se ještě víc, než když jsem před dvěma a půl lety nastoupila na léčbu s anorexií. Záchvaty přejídání a zvracení se násobily a v posledních měsících jsem zvracela a přejídala se až pětkrát denně. Několikrát jsem se léčila v nemocnici. Dokonce jsem i jednou utekla domů, doma se přejedla a pak jsem se vrátila zpátky. Málem mě za to z nemocnice vyhodili.

V dnešní době je jaký výsledek?

Snažila jsem se podstupovat léčby atd.., ale nejvíc mě pomohli až zvířata. Pořídila jsem si dva kocoury, abych nebyla doma sama. Nakonec je jich pět a před nimi bych si nikdy nedovolila se přejídat a zvracet. Asi to zní divně, ale díky nim jsem se z toho pomalu dostávala. Sice sama, bez blízkého přítele, bez přátel, ale nejsem doma tak sama a nenutí mě to zaobírat se tolik jídlem. A tím jim za to děkuji.