Proklatě hořký pelyněk: Chutí nepotěší, ovšem zatočí se špatným trávením
Jeho chuť určitě všichni velmi dobře známe, proto se také říká: Je to hořké jako pelyněk. Právě tato bylinka je ovšem v léčitelství nepostradatelná. Snad žádná rostlina ale nedokáže tak parádně dezinfikovat jako právě on.
Pelyněk je rozsáhlý rod dvouděložných rostlin, které se řadí do čeledi hvězdnicovitých. Zahrnuje asi 300 druhů, z nichž nejznámější je pelyněk pravý, pelyněk okoličnatý, vysokohorský druh z Alp, Pyrenejí a Apenin, kterému byly připisovány magické vlatnosti.
Pelyněk se také využívá v kuchyni. Do pokrmů se přidávají jeden dva lístky, které dodají pečeným masům zvláštní chuť. Hodí se například k vepřovému bůčku, ovaru, uzenému masu nebo ke kachně či huse.
Dále je to pak pelyněk brotan, kterému se též přezdívá boží dřevec, a také pelyněk kozalec neboli estragon, který se využívá jako kuchyňské koření. Silně totiž voní a obsahuje množství silic.
Samotný pelyněk pravý, latinsky Artemisia absinthium, dostal podle legendy jméno podle řecké bohyně Artemis, na jejíž počest se pořádaly jarní slavnosti spojené s jeho konzumací. Absinthium znamená v překladu to, co se nedá pít. Pelyněk si toho jméno získal pro svoji výrazně hořkou, někdy pro někoho až odpornou chuť.
Jeho léčivé účinky ale byly známy už ve starověkém Egyptě, záznamy z papyrových svitků jsou dokonce z období 1550 př. n. l. Ze starého Řecka je doložena zmínka o pelyňkovém víně absinthites ioinos, výtažky z pelyňku se v Řecku hojně používaly jako lék. Zmínky o něm se dokonce dají nalézt i v bibli.
Jak pelyněk v přírodě poznáme?
Jedná se o asi metr vysokou trvalou bylinu, které se daří nejlépe na slunných suchých místech v půdě, která je bohatá na živiny a dusík. Původem je pravděpodobně ze západní Asie, dnes ale roste volně v přírodě podél cest, na stráních nebo i na kamenitých a skalnatých místech v mírném pásu Evropy, v Severní a Jižní Americe, v Asii, ale třeba i na Novém Zélandě. Můžeme se s ním setkat ale i u nás.
Tušíte, z čeho je oblíbený absint? Ano, právě z pelyňku, jenž je dokonce jeho základní složkou. Používá se ale také jako dochucovadlo vermutu nebo fernetu.
Lodyha a listy pelyňku pravého jsou stříbrošedé plstnaté a listy tvoří přízemní růžici. Drobné žluté květy jsou v bohatých latách. V červenci a v srpnu se sbírá kvetoucí nať, nejlépe list sdrhnutý společně s květem. Suší se ve stínu nebo také uměle, nicméně při teplotě maximálně 40 stupňů Celsia.
Pelyněk obsahuje těkavé silice, jejichž nejdůležitějšími složkami jsou toxický tujon, tujol a azulen. Dále pak také kandiden, felandren, flykosidní horčiny absintin a anabsintin, flavonoidy, fenolové kyseliny, ligniny, pryskyřice, třísloviny a také spousta organických kyselin.
Pomáhá hlavně s trávením
Droga a preparáty z ní stimulují vylučování trávicích žláz, žlučníku a dvanácterníku a tímto způsobem zlepšují chuť do jídla a také trávení. Droga se obecně předepisuje při nechutenství, gastritidě se sníženou kyselostí žaludku a žaludečním nadýmání, kolikách v žaludku, cholecystopatii nebo též onemocnění jater a anémii.
Pelyněk je také známý díky svým protizánětlivým účinkům a tonizujícímu efektu při chřipce a nachlazení. Používá se ale také při střevních parazitech. V rámci lidového léčitelství se často doporočuje při bílém výtoku u žen, nepravidelné menstruaci, malárii, angíně pectoris, nespavosti, epilepsii, ke zpevnění dělohy, při tuberkulóte nebo také zvracení.
Ve formě obkladů se pak také hojně využívá během revmatismu či při ekzémech. Droga se ovšem nesmí používat při žaludečních a dvanáctníkových vředech a při vnitřním krvácení. Vzhledem k obsahu thujonu se pak nesmí používat dlouhodobě, protože dokáže způsobit křeče až bezvědomí.
