Na Benešovsku chybí místa pro urny, o hroby není zájem
Někdy smrt pro pozůstalé znamená konec utrpení, jindy jeho začátek. Pro blízké začíná nepříjemné řešení. Jak bude probíhat rozloučení, což je také často otázka financí, a také kam a jakým způsobem bude zesnulý uložen. Benešovsko ale řeší nepříjemný problém. Pro urny už nemá místo.
V dnešní době více pozůstalých volí pohřeb žehem. Míst pro uložení uren na kolumbárních místech ale ubývá. A to především na Benešovsku. Poptávka je obrovská a v řešení je výstavba nových kolumbárií či urnových hrobů. Klasické hroby k pohřbení do země jsou stále k mání, ale o ty moc lidí zájem nejeví.
Vznik nových míst
Nová místa k uložení uren vznikají například v Týnci nad Sázavou. "Snažíme se průběžně stavět nová místa v kolumbáriích. Tento rok jsme postavili kolem dvanácti nových schránek a určitě s tím budeme pokračovat," sdělil Pavel Vilímek, referent z týneckého odboru majetku.
"Každoročně je přibližně dvacet rozptylů, dvacet pohřbů do země a nahlášeno asi 200 uren uložených do hrobů," řekla Andrea Fulínová z benešovských technických služeb, které obhospodařují hřbitovy v Benešově, Okrouhlici a Chvojenu. "Chtěli jsme vysadit některé túje, které byly hrazeny z dotací Evropské unie, to ale nešlo. V současné době jsme tedy našli jiné místo, kde k vysazení stromů mohlo dojít, a problém je prozatím vyřešen," dodala Fulínová. Ovšem nikdo nedokáže říct, na jak dlouho.
Opravy hřbitovů
Opravy v poslední době proběhly například na hřbitově v Divišově. O údržbu se většinou starají buď jejich správci či obce, náklady nejsou malé. Dělníci již dokončili opravu části hřbitovní zdi, kterou město financuje z vlastních zdrojů a najímá si pracovníky především z Divišova.
"Bylo potřeba opravit vnitřní část hřbitovní zdi. Jedna část již byla hotová, druhou jsme nyní dodělali. V nejbližší době také opravíme část vnější strany zdi," uvedl starosta Divišova Zdeněk Pekárek. Oprava byla už nutná, rozpadlá zeď by totiž mohla poničit blízké hroby.
Práce hrobaře jako celoživotní poslání
Pro některé z nás není hřbitov jen místem odpočinku. Například pro bývalého hrobaře Josefa Pádla. Kopání hrobů a dívání se do tváře mrtvým ho už dnes nerozhodí. Je to práce jako každá jiná. "Jako malý jsem si nepředstavoval, že budu kopat hroby, ale osud tomu tak chtěl," vzpomíná. Když se ve studentských letech poohlížel po brigádě, kamarád mu nabídl práci na hřbitově.
"Nejdřív jsem měl blbý pocit. Chvílemi jsem cítil, jako kdyby mě zpoza hrobů někdo sledoval. Postupem času jsem se ale stal naprosto imunní," říká bývalý hrobník. Na jeden moment ale zřejmě do konce života nezapomene. "Měl jsem špatný den. A najednou mi přišlo, jako kdyby celý hřbitov ožil. Bylo to jen jednou v životě, kdy jsem musel z hřbitova utéct. Neměl jsem zkrátka dobrý pocit. Nedokážu to lépe popsat, ale od té doby si o to více hřbitovů vážím," dokončil Josef Pádlo s tím, že tento zážitek ho ovlivnil natolik, že se rozhodl po zbytek života o místa posledního odpočinku se pokorně starat.
