Středočeský živnostník roku David Lomos: Problémy jsou, ale většinou si je děláme sami
Prestižního titulu středočeský Živnostník roku si majitel šperkařského atelieru Daloo Design velmi cení. David Lomos žije v Roztokách u Prahy, kam se za ním sjíždějí zákaznící nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí. Přivítá je, baví se s nimi, snaží se je poznat. Právě z toho čerpá energii a inspiraci pro svá úžasná díla.
Jak se člověk dostane k tomu, že začne vyrábět šperky? V první řadě mě k tomu vlastně přivedl dědeček. Osobně jsem ho sice nezažil, ale jako malý kluk jsem se dostal k jeho pozůstalosti. Bylo tam neuvěřitelné množství věcí a materiálů. Stará rádia, loutkové divalo, které vyrobil, ale i třeba fotografie, hodiny, fotoaparáty... Se vším jsem si hrál a zase to dával dohromady, různě kombinoval. A postupně jsem se dostal k tomu, že z toho začaly vznikat mé první šperky. To mi bylo nějakých dvanáct let.
A ty opravdové šperky přišly kdy?
Když jsem se učil pasířskému řemeslu, což je uměleckořemeslné zpracovávání barevných kovů. Tam jsem se také dostal k opravdovým materiálům vhodným k výrobě šperků a práci odkoukával od mistrů. Pak jsem studoval uměleckou školu obor šperk a následně se vyučil zlatníkem. První stříbrný šperk jsem vyrobil pro maminku mého kamaráda ve druháku na střední.
Co to bylo?
Prstýnek. Sehnal jsem si na to dokonce stříbro, což pro mě v té době bylo jako mít v ruce originální vydání Rychlých šípů.
A už jste u toho zůstal...
Ano, vlastně se to tak dá říct. I dnes dělám hlavně zásnubní a snubní prsteny. To je zhruba osmdesát procent veškeré mé tvorby. Hodně mne to baví. Pro mnoho lidí je to nejdůležitější předmět v životě. Nejen, že ve mě mají velkou důvěru, ale také mi dodávají neuvěřitelnou energii. Když máte snoubence před sebou a vidíte, jak jsou zamilovaní a šťastní, přejde to i na vás.
Jak na vás lidé vlastně přijdou? Najdou si mě na internetu, na sociálních sítích a tak. No, a asi třetina klientů přichází na reference svých známých, nebo se vracejí, protože byli spokojeni s předešlou prací. Právě reference se nedají zaplatit žádnou reklamou, což je úžasné. Lidé chodí prostě proto, že jsou spokojeni.
Věnujete se každému klientovi zvlášť?
Samozřejmě, to je pro mě základ. Právě tento přístup je strašně moc důležitý. Nejsem zlatnictví, kde stojí frontu a pak jim něco doporučí mnohdy ne zcela znalá prodavačka. Už nějakých deset, dvanáct let dělám šperky jen na zakázku. Chci po klientech, aby mi řekli své představy, co by si oni přáli. Protože když jim něco ukážu, už se na to fixují a to není dobře. Průměrně naše první schůzka trvá dvě hodiny, buď šperk navrhneme společně na místě, někdy chtějí klienti ještě o návrhu nějakou dobu přemýšlet, pak si doma modelují, kreslí…
Co je pro vás inspirace?
Lidé samotní. Nikdy jsem neměl smyšlenou múzu. Naplňuje mě energie, která mezi lidmi funguje. Když je to tak, jak má být, daná věc se mi promítne v hlavě. Mozek je nejlepší počítač. Co se kreativity týká, nikdo nic lepšího nevymyslel a snad ani nevymyslí. Hodně mi dá první dojem, impuls, který se mi v hlavě zhmotní v danou věc, která se ke klientovi hodí. Pak si s ní dokáži různě točit a prohlížet si ji ze všech stran.
Máte nějaký vysněný šperk, který byste chtěl vytvořit?
Nemám žádnou takovou metu. Může to znít jako klišé, ale až budu jednou umírat, chtěl bych z tohoto světa odejít s pocitem štěstí, harmonie a že jsem něco dokázal. Cesta, kterou budujete, je důležitá. Ne cíl samotný.
Pracujete výhradně jen s kovy, nebo tvoříte i jinak?
Vytvářet se dá prakticky cokoli z čehokoli. Dělám i s high-tech materiály, se dřevem, drahými kameny, zákazník si může přinést vlastně věc, kterou by měl rád ve šperku. Důležitá je pro mě hlavně designová čistota a důraz na řemeslné zpracování. Průměrná kvalita pro mě nemá význam. Ale pokud bych měl říct jeden materiál, tak titan, s tím pracuji asi nejraději. Titan často kombinuji s jinými kovy. Samozřejmě take pracuji s klasickými drahými kovy – zlatem různých barev a stříbrem. Úchvatné vlastnosti má platina a palladium.
Proč zrovna titan?
Je to srdcová záležitost. V patnácti letech jsem si koupil první titanový plech za 4 500 korun. Tenkrát to byly velké peníze, vlastně jsou i dnes pro mladého kluka. Vydělal jsem si na něj na brigádě roznášením letáků. První rok walkman, druhý rok titan. Ale především jde o jeho vlastnosti, jsou úchvatné, díky titanu jsme v kosmu…
900 11 09
Jak se práce prolíná vaším soukromím?
Jasně, nemohu oddělit soukromí od profesního života. S klienty jednám ve svém ateliéru, hned za dveřmi je byt, ve kterém s rodinou bydlím. Nemá to hranice.
Jste ve své práci spokojený?
Ano jsem, neměnil bych. Opravdu jsem hrdý na svůj statut svobodného živnostníka, není to však jen práce rukama , je to tvorba - spojení rukou, mozku, duše a srdce. Někdy mám pocit, že dnes chtejí být všichni manažeři a obchodníci.
Jak to myslíte?
Že je potřeba změnit myšlení společnosti. Živnostník je často stále vnímán pomalu jako sprosté slovo. Tohle se musí v hlavách veřejnosti přehodit. Je přeci nesmysl, že kdo něco neřídí a nevede, nedělá plnohodnotnou práci. Na řemesla se nikdo moc nehrne. A výsledek? Rádoby manažerů je spousta, ale kvalitních řemeslníků málo. O to víc jsou ceněni a je po nich velká poptávka. V posledních letech šli obrovsky nahoru kuchaři. Za bývalého režimu skoro podřadná práce. A dnes si je lidé považují, jsou z nich mediální hvězdy. Přál bych si, aby se takto přístup změnil i k dalším řemeslům.
Jste v Česku coby živnostník spokojený?
V podstatě jsem, navíc se snažím být optimista. Ale opravdu, žije se mi dobře. Jsou problémy, to je jasné, ale většinu z nich si děláme sami. Kdo žil v zahraničí, hlavně mimo Evropu, tak to vidí, s jakým málem a nouzí si lidé mnohdy vystačí a jsou šťastní. Máme se tu parádně, i naše ekonomika jde nahoru. To by ale byla debata na dlouho. Když to shrnu, v Česku je prostě krásně a nechci ho opustit.
Co pro vás znamená ocenění středočeský Živnostník roku?
Příjemný pocit, prestiž. Postup do celorepublikového finále je oceněním mé práce. Další lidé uvidí, co dělám, a snad je to i uznání, že to dělám dobře. Myslím si, že čím více kreativních lidí u nás bude, tím se budeme mít všichni lépe. Nemá cenu závidět sousedovi, že se má dobře. Spíš jde o to přemýšlet, proč se tak má a jestli pro to také nemohu něco udělat. A také si uvědomit, že tím, že se má dobře, mohou profitovat další. Třeba tím, že jim dá práci nebo že u nich utratí své peníze.