Michal Viewegh: Svou občanskou povinnost mám splněnou

O čem je vaše nová kniha Melouch?
Je to příběh, který nabízí čtenáři napětí, prvky detektivky, thrilleru i humornou nadsázku. Na konci příběhu je vražda. Hlavními postavy jsou profesionální gigolo a nájemný vrah, přesto to ale nejsou úplně nesympatičtí lidé.

Inspiruje vás při psaní posázavská krajina?
Samozřejmě. Není to žádná póza, jsem velký patriot, v Posázaví jsem vyrůstal. Když mi byly čtyři roky, s rodiči jsme se přestěhovali na Sázavu, kde oni oba pracovali ve sklárnách Kavalier. Mým snem bylo postavit si jednou dům přímo naproti tomu, kde jsem vyrůstal. To jsem nakonec také udělal. Dnes bydlím a píšu už jen na Sázavě.

Je něco, co vám na Sázavě chybí?
Není to stížnost, ale postesk. Chybí mi tu dobrá restaurace nebo kavárna. Nemám tu místo, kam bych zašel na dobrou kávu či večeři v hezkém prostředí.

Musíte se k práci nutit?
Nebudu předstírat, že jsem ukázněný. Ve skutečnosti jsem nadprůměrně líny, což ale kupodivu neplatí o psaní. Do pracovny nejdu jako do zaměstnání, jdu se věnovat svému koníčku. Považuji za velkou životní devízu, že můžu dělat to, co mě baví - a zároveň i uživí. Když to porovnám například s učitelstvím, kterému jsem se věnoval tři roky, spisovatelství je vlastně velký luxus. Máte klid a velkou svobodu.

Je těžké se v Česku uživit psaním?
Jsem jeden z několika autorů, kteří mají to štěstí a psaním se uživí. Je to jednoduchá matematika, závisející na počtu prodaných výtisků. Když prodáte románu 2000 výtisků, tak se neuživíte. Když prodáte 100 000, tak se uživíte dokonce velmi dobře. Knihy se ale prodávají čím dál méně. Navíc kvůli pirátským únikům skrz e-knihy a audio knihy dnes autor nemá šanci dostat sto procent z příjmů.

Píšete tedy tak, abyste se trefil do vkusu českého čtenáře?
Snažím se neotročit čtenáři. Čtenářsky úspěšné žánry jsou například ženský milostný román nebo sci-fi. Tohle většinou nepíšu. V mém případě platí, že mě téma a žánr musí v první řadě bavit, abych bych schopen knihu napsat. Ale samozřejmě si kladu otázku, kterou by si ostatně měl klást každý dobrý vypravěč: Bude to, co vypravím, bavit i čtenáře?

V minulosti jste psal politicky zaměřené romány, uvažujete se současnými politiky znovu inspirovat ve vaší tvorbě?
Nevím, co by se muselo stát, abych se k politickým tématům vrátil. Já jsem statisticky mrtvý člověk, protože jsem přežil něco, co přežije méně než deset procent lidí. O české politice jsem napsal dva tlusté romány a asi padesát nejrůznějších fejetonů. Mám proto pocit, že svou občanskou povinnost mám splněnou a můžu tedy psát třeba už jen humorné romány nebo příběhy o lásce.

Už máte téma pro další román?
Neslibuju, že to tak dopadne, ale téma už mám. Pracovní název románu je Family frost, což je tragikomická metafora pro zamrzlé rodinné vztahy. Základní téma oné hořké komedie pojednává o kdysi velmi úspěšném podnikateli, který zkrachoval, rozpadá se mu rodina, a začne se proto živit rozvozem mražených jídel.

Plánujete zfilmování další z vašich knih?
To je spíš otázka pro filmového producenta a kamaráda Rudolfa Biermanna. Ale z mého pohledu existují dvě varianty. První je spojit romány Biomanžel a Biomanželka, aby vznikl dostatečný dějový oblouk pro film. Druhou možností je zatím poslední román Melouch, kde dějová linka zahrnuje rozhovor mezi autorem a filmovým producentem – a dokonce se spolu baví o možném o zfilmování toho příběhu.

Čím se liší filmový divák od čtenáře?
Být dobrým čtenářem znamená mít minimální čtenářskou zkušenost - například mít elementární schopnost představit si za černobílými písmenky barevnou 5D skutečnost. To filmový divák jaksi nemusí, filmaři to udělají za něj.

Jak jste prožil svátky?
Slušelo by se říct něco, co by posílilo takzvanou sváteční pohodu, ale já se rozvádím, což průběh mých Vánoc jaksi zásadně ovlivnilo. Mám sice na Sázavě velkou část naší skvělé rodiny, nicméně i tak můj vztah k Vánocům poněkud ochabl.