Pohnutá historie mělnického piva. Město bez něj vydrželo 50 let
Mělník a jeho okolí je krajem vína. Věděli jste však, že se tady vařilo i vyhlášené léčivé pivo? Místní pivovar znamenal vzestup a pád skvělého chmelového moku. Jeho příběh však končí na panelovém sídlišti. Příběh místního piva má však i budoucnost. Jaké jsou současné trendy?
Když se řekne Mělník, napadne vás možná víno. Ale jen opravdoví znalci by mohli vést zasvěcené diskuse nad místním pivem. Přitom tu má tradici, kterou by mohlo závidět kdejaké jiné město. Jeho historie sahá až k Přemyslovcům.
První zprávou o zdejším pivu je výsada daná Mělníku králem Václavem IV. v roce 1407. Přímo budova panského pivovaru byla založena mělnickými měšťany v městském dvoře v Dolních Přívorech. Šlo o velkou manufakturu, která pivem zásobovala celé okolí. Jenže v roce 1726 stavba do základů vyhořela. Výroba byla tedy přenesena do Mělníka - Podolí, ovšem v mnohem menším objemu. Ročně se vypilo asi jen 325 hektolitrů.
Teprve v 70. letech devatenáctého století přesáhla produkce místního piva 6 000 hektolitrů za rok. Veškerý pohyb v pivovaru byl tehdy ještě na ruční pohon. Jelikož byl celý areál města, nájemci se tu střídali jako na běžícím páse. Do znamenalo úpadek celého podnikání. Naštěstí se na mělnické městské scéně objevil František Langhans. Díky němu byla veškerá technologie zmodernizována a zautomatizována. Produkce se proto takřka okamžitě zdvojnásobila.
Pivovar zažíval nejlepší období. Vařil se výborný 14° Granátový ležák. Jen tak mimochodem, ten byl lékaři hojně doporučován na léčbu nechutenství, neurózy a také pro svůj vysoký obsah vitamínů B12. Po začátku první světové války však produkce piva prudce klesla. Na jeho výrobu nebyl dostatek obilí, a proto ztrácelo kvalitu. Pivovar byl od města odkoupen rodem Lobkowiců.
Místní pivo chytilo druhý dech paradoxně v těžké době druhé světové války. Mělník byl za protektorátu hraničním městem přeplněný obyvatelstvem, které utíkalo z oblastí zabraných Němci. Víc lidí znamenalo větší odbyt úředně schváleného piva o nízké stupňovitosti (pouze 3°) pod názvem „Pivolín“.
Přesto, že co do chuti nápoj nemohl dosáhnout na kvalitu Granátového ležáku, prodej lámal rekordy. V té době už byla lobkowiczká továrna zabrána Německou říší, odkud se zpět do rukou posledního Lobkowicze dostala až v roce 1945. Leopold Lobkowicz pivovar dobře vedl a roční obrat se tak dostal až na 10 milionů korun.
Deset let po znárodnění podniku komunistickou stranou bylo rozhodnuto, že bude lepší výrobu piva centralizovat do Nymburka, a závod byl zavřen. V 70. letech dvacátého století byla celá budova zbourána a na místě pivovaru bylo vybudováno panelákové sídliště. Dalších 50 let pili obyvatelé města chmelový mok dovezený z Kralup, Roudnice nebo Brandýsa nad Labem. Přímo v Mělníku teď vaří pivo minipivovar Němý Medvěd. Právě díky němu se zde vaří pivo znovu poprvé po dlouhých 50 letech!
Jaké je současné mělnické pivo? Je to 14° Granátový ležák, nebo "Pivolín"? Odpověď je prostá. Jednoznačně silné dobré pivo, nežli málo stupňovitý mok. "Vaříme na opravdových plamenech, ne jako velké pivovary. Oheň pod naším kotlem a k tomu tvrdá mělnická voda dodávají medvědímu pivu neopakovatelný charakter," vysvětlují majitelé Petr a Martin. "Točíme Brtníka, to je světlý ležák 12%, oblíbený je i polotmavý ležák Medvěd z Vídně, ten má 11 % a nejslabší je světlá výčepní desítka pojmenovaná Vopičák," popisuje sládek Martin.
Pivo se stáčí vždy nepasterované a nefiltrované a je stále drženo "u ledu" přímo v pivovaru. Vaří se v malém, jen po 250 litrech a pivní bar je postaven svépomocí a také díky šikovnosti mělnických řemeslníků.
Na Mělnicku také funguje značka Neumann, která je rodinným malým podnikem otevřeným v Mělnickém Vtelnu. Většina malých pivovarů začíná z ryzího nadšení pro věc. Právě díky tomuto přístupu překonají těžké začátky a nakonec začnou i vydělávat. Cílem je nevařit ve velkém, ale vařit kvalitně.
