Zavlekl prezident Beneš svou vlast do sovětského područí? Nálepku zrádce si rozhodně nezaslouží
Prezident Edvard Beneš podepsal v prosinci 1943 československo-sovětskou smlouvu o přátelství, pomoci a poválečné spolupráci se Sovětským svazem. Mnozí tehdejší politikové a publicisté mu za to nemohli přijít na jméno. Po roce 1989 se situace opakovala. Beneš podle kritiků touto smlouvou zavlekl republiku do sovětské sféry vlivu, a tím pádem později i pod komunistickou nadvládu. Nic ale není vzdálenější pravdě.
Po přijetí potupného mnichovského diktátu v září 1939 zažíval druhý československý prezident Edvard Beneš životní zklamání. Nejen z toho, že takzvaná dohoda územně zmrzačila Československo, ale také z toho důvodu, že čekal, že se obě západní mocnosti – Velká Británie a Francie – za Československo svou vahou v rozhodnou chvíli postaví. Ony jej ale obětovaly. Hlavně šlo o Francii, s níž pojilo naši zemi nejen přátelství, ale také smlouva z roku 1924 o vojenské pomoci v případě napadení nepřítelem.
Západní mocnosti nepochybně selhaly, když se naivně domnívaly, že Sudety budou pro Hitlera konečným požadavkem a jejich „odevzdáním“ zabrání válce, jíž se tak obávaly. Jak hluboce se zmýlily, ukázal následný překotný vývoj událostí. Beneš zakrátko rezignoval na svou funkci, protože jeho pozice byla nadále neudržitelná, druhorepublikový autoritativní režim, který právě nastupoval, jej měl za nepřítele číslo jedna. Prezident se uchýlil do exilu, který strávil ve Velké Británii. Zde usiloval o zneplatnění potupného mnichovského diktátu a obnovu Československa.
Sovětský svaz jako partner po zklamání ze Západu
Zároveň už ve válečném čase promýšlel, jak garantovat bezpečnost obnovené republiky. Vzhledem k tomu, že jej západní velmoci v září 1938 tolik zklamaly, jak sám potom mnohokrát napsal, viděl tyto garance v Sovětském svazu, který podle jeho názoru měl po válce hrát v geopolitickém konceptu velmocí jednu z klíčových rolí.
Se Sovětským svazem mělo sice Československo podepsanou spojeneckou smlouvu z května 1935, nicméně dohoda, o kterou prezident v exilu stál, měla postavit vztahy obou zemí na novou kvalitativní úroveň. Velká Británie před tímto krokem varovala a doporučovala, aby byla smlouva podepsána až po skončení války. Na to však Beneš nebral zvláštní zřetel.
Dne 11. prosince 1943 politik přijel do Sovětského svazu a Stalin nezapomněl Benešovi uspořádat přímo pompézní přivítání. O den později pak byla podepsána československo-sovětská smlouva o přátelství, pomoci a poválečné spolupráci. Smlouva zároveň dávala tolik potřebné záruky poválečnému Československu.
Beneš prý učinil fatální krok k sovětizaci země
Mnoho tehdejších politiků, novinářů a veřejně činných osob však považovalo tento krok nejen za chybný, ale přímo fatální pro další vývoj naší země. Argumentovali tím, že to byl právě Beneš, který zavlekl Československo do sovětského područí a vytvořil živnou půdu pro to, aby v únoru 1948 převzali veškerou moc komunisté. Podobné hlasy se pak objevují i dnes.
Je velmi laciné Benešovi vyčítat podepsání této smlouvy, nicméně na věc musíme pohlížet dobovou optikou. Prezident v exilu byl zklamán z postoje západních velmocí v kritický dějinný moment v září 1938 a hledal ze svého pohledu důvěryhodného partnera, který by mu dokázal dát dlouhodobé a pevné bezpečnostní záruky do budoucna. Že se mýlil v předpokladu postupné demokratizace politických poměrů v Sovětském svazu a také v tom, že se Stalin nebude vměšovat do politických záležitostí Československa, je samozřejmě pravda, ale to na věci nic nemění.
Je nutno si také uvědomit, že pokud by nebyla podepsána československo-sovětská smlouva v roce 1943, byla by podepsána s nějvětší pravděpodobností po válce, jak to Sovětský svaz učinil s dalšími zeměmi střední a jihovýchodní Evropy. Sověti osvobodili drtivou část našeho území a nejen Beneš cítil velký vděk, ale i politikové, kteří byli orientovaní na východ.
Falešná nálepka zrádce
Za skutečnost, že jsme se ocitli po únoru 1948 v sovětských osidlech, nemohl Beneš, nýbrž demokratické strany, které mocenskému nástupu komunistů nedokázaly zabránit. Kvůli politickému hašteření dlouho nebyly jednotné, a připravily tak půdu pro nastolení mocenského monopolu KSČ.
Takže pokud bychom měli shrnout výše řečené, Beneš pouze reagoval na dobovou situaci a hledal bezpečnostní záruky u jiné velmoci, které mu byl ochoten Sovětský svaz poskytnout. Beneš tudíž není žádným zrádcem, jak z něho ještě dnes dělají někteří publicisté či politikové, tuto nálepku si v žádném případě nezaslouží.
Zdroj: redakce, Jan Němeček a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943
KAM DÁL: Beneš po „Mnichovu“ utekl s milionem. Desetitisíce Čechů byly vyhnány z pohraničí.
