Beneš po „Mnichovu“ utekl s milionem. Desetitisíce Čechů byly vyhnány z pohraničí
Prezident Edvard Beneš krátce po podpisu Mnichovské dohody – 5. října 1938 – abdikoval. O sedmnáct dní později odletěl do Londýna. Na cestu si ze státní pokladny vzal jeden milion korun v librách. Ve stejnou dobu byly z pohraničních oblastí vyháněny desetitisíce Čechů. Mohli si vzít jen to, co pobrali. V pohraničí nechávali nemovitosti, domácí zvířectvo – a kus svého života.
Benešův rezignační projev měl znít státnicky, začínal slovy: „Poslal jsem právě panu předsedovi vlády list, kterým se vzdávám svého presidentského úřadu a obracím se k vám, abych se s vámi
jako president rozloučil, abych se rozloučil se svými politickými spolupracovníky, s našimi skvělými vojáky a legionáři a se všemi, s kterými jsem se jako president potkával a spolupracoval. Učinil jsem své rozhodnutí ze svého osobního přesvědčení. Měl jsem v úmyslu učinit tak hned po mnichovském rozhodnutí. Odložil jsem to, abych sám nejprve zajistil pevnější a trvanlivější vládu, a věřím, že je to za dnešních okolností krok správný.“ Většina národa však jeho postoj nepřijala – a už vůbec jej nepovažovala za správný. Národ nesouhlasil s podrobením se dohodě z Mnichova a Benešův odlet považoval za další zradu.
Beneš měl plán – aeroplán
V Praze začala úřadovat nová úřednická vláda, v jejímž čele stál „novodobý Žižka“, jednooký generál Jan Syrový. V době, kdy se odstupující prezident připravoval na život v exilu, Adolf Hitler podnikal triumfální cestu po anektovaných Sudetech. Na druhé straně českých zemí, na Těšínsku, začalo polské vojsko obsazovat další kraje a města, například Třinec nebo Jablunkov. A viníkem číslo jedna toho všeho se v očích většiny tehdejší společnosti stal Edvard Beneš.
V jeho osobě byla odsouzena dosavadní zahraniční orientace státu, včetně spojenectví s Francií. I v těžkých chvílích si však český národ ponechal svůj smysl pro humor. „Mám plán pro všechny případy,“ tvrdil Beneš ještě před mnichovskou konferencí. Lidé tehdy sarkasticky dodávali: „Plán – aeroplán.“
Po odjezdu Beneše se hledali i další viníci – odnesl to i Karel Čapek
Češi začali hledat kromě Beneše i další viníky. „Schytaly to západní demokracie (což po válce přispělo k příklonu k Sovětskému svazu), ale útočilo se též na „benešovce“, na „hradní“ nebo na „liberály“, na židy, na emigranty, na socialisty, na „falešný humanismus“ a „proradný internacionalismus“. Jednou z obětí této štvanice se stal spisovatel Karel Čapek, v té době těžce nemocný. Nenávist a štvanice, kterou na něj coby zvučný hlas první republiky zorganizoval pravicový tisk, nepřežil.
V pohraničí bylo najednou vše jinak
Po odstoupení pohraničí se najednou Češi ocitli v pozici národnostní menšiny, která neměla vůbec žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch třetí říše. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích.
Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, nesměli vykonávat žádné politické funkce, a to ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny. Samozřejmě byl ihned zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Germanizace území došla tak daleko, že byla zakázána i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Zavřena byla většina českých veřejných knihoven, české střední školy, omezen byl počet základních škol, kde probíhalo vyučování v češtině. Německých škol se toto opatření nedotklo.
Ne všichni odešli
Nelze si však představovat odchod Čechů z pohraničí v roce 1938 jako odsun Němců po roce 1945. Většina Čechů totiž v pohraničí zůstala. Po uzavření mnichovské dohody odešlo (anebo bylo vyhnáno) asi 170 tisíc lidí. Na druhou stranu v pohraničí půl milionu Čechů zůstalo. I přesto, že v pozici občanů druhé kategorie. Mohli si dokonce ponechat drobný majetek.
Často totiž žili ve smíšeném manželství a rozhodně si nelze představovat to, že by po obsazení Sudet neustále trpěli. Posílali děti do německých škol místo českých a snažili se s tou situací nějak sžít. Po válce pak tito Češi patřili k těm, kteří Němce chránili, protože spolu celou tu dobu žili a rozlišovali mezi nimi. Pro nově příchozí na konci války byli tamní obyvatelé jen anonymní německý dav, na kterém mohli uplatňovat násilí celkem bez skrupulí.
Odsun provázely i násilnosti
I přesto odsun nebyl úplně klidný, někde Němci po sousedech házeli kameny, někde byli i mrtví. Většinou je zabily bojůvky, které byly vyslány z říše už před Mnichovem k destabilizaci území. Menší část obyvatel skutečně prchala před rozběsněným davem, který jim třeba zapálil dům. Ale většina Čechů, kteří se rozhodli nezůstávat v Sudetech, se jednoduše někde shromáždila, domluvili si odvoz a vzali s sebou část majetku.
Ten jim zůstal, mohli ho vzít s sebou, nebo prodat. V praxi to vypadalo tak, že někteří o majetek přišli, jiní se dohodli se zbytkem rodiny – a ti příbuzní, kteří ze Sudet neodešli, se o něj pak starali. Doba sice byla vypjatá, ale lidé se ještě masivně nevraždili a neokrádali. To si pohraničí vyzkoušelo až po roce 1945. Ale to je už jiný příběh.
Zdroje: wikipedia, aktualne.cz, ct24.cz
KAM DÁL: Zrada. Dohoda čtyř nás připravila o pohraničí
