Bitva u Lipan: Radikálové skočili na jednoduchou léčku, kterou armády používají dodnes
Patnáct let se naše země potýkala s husitskou revolucí, chudla a ztrácela muže i ženy v řadách radikálů i panské jednoty. Až přišlo pár posledních hodin, které rozhodly o dalším osudu zemí Koruny české. Jedno pole, jeden den a jeden vítěz. Jak to ale probíhalo a proč k tomu vlastně došlo?
Proč vlastně vypukla husitská revoluce, která od roku 1419 ovládala země Koruny české? Na vině byla do značné míry hospodářská krize, jež území sužovala. V takové chvíli se dá lid poměrně snadno přesvědčit, že je třeba změna, která by mu pomohla. Snáze se hledají horké hlavy, které jsou schopné a ochotné postavit se na odpor třeba i se zbraní v ruce. Tak to bylo v minulosti, je to tak dnes a bude to tak po celou dobu lidské existence na Zemi.
Proti každému, kdo nesouhlasil
Kromě bídy, která zde panovala, byli lidé nespokojeni také s morálkou a principy církve. Nepokoje a první radikální názory na sebe tak nemohly nechat dlouho čekat. Husité se proto postavili na odpor proti nepřátelům, ať už to měli být ti uvnitř státu, jako byla právě církev či šlechta, nebo nepřátelé zvenčí, mezi které husité počítali i papeže a mnohé další. Nastalo patnáct let bojů, střetů a půtek, patnáct let nepokojů a snahy o vítězství na jedné i druhé straně. Radikálové nehodlali ustoupit, ale morálka i finance se vytrácely, jednota bojovníků mizela, objevilo se umírněné křídlo ochotné jednat o míru, zatímco někteří zůstali radikály a byli odhodláni bojovat do posledního muže. To byl první krok směřující ke konci – a ten přišel u Lipan.
Začátek smutného konce...
Na konci května roku 1434 se mezi Lipskou horou a obcí Hřiby nedaleko Lipan na dnešním Kolínsku proti sobě postavily zbytky radikálních husitů – sirotčí vojska a utrakvisticko-katolická aliance, panská jednota. Pro následovníky Jana Husa a vojevůdce Jana Žižky v čele s Prokopem Holým se schylovalo k poslednímu boji. Jen několik málo hodin zbývalo do jejich definitivní porážky.
Radikálové neprohlédli lest
A pak to přišlo. Vojáci – krytí alespoň částečně vozovými hradbami – zahájili podle tehdejšího osvědčeného scénáře střelbu. Netrvalo dlouho a vojsko panské jednoty se zdánlivě dostalo do úzkých a vydalo se na ústup. Na to samozřejmě radikálové čekali, jen netušili, že jde o pouhou, ale velmi dobře promyšlenou lest, kterou ke své škodě nedokázali prohlédnout. Nechali se zlákat vidinou poměrně snadného a rychlého vítězství a vydali se za oslabeným nepřítelem. To ale neměli dělat a právě tím se připravili o všechny další možnosti – a většina z nich také o život.
Krev jako v římské aréně
Bezpečí vozové hradby, která je doposud chránila, bylo rázem to tam a nezbývalo nic jiného, než se nepříteli z umírněného tábora postavit tváří v tvář v osobních soubojích. A tady se naplno projevila početní převaha pozdějších vítězů. Navíc se poničená vozová hradba sirotčího vojska stala doslova arénou, v níž mohlo jezdectvo nepřítele vraždit podle libosti. O výsledku bitvy bylo rozhodnuto.
Konec bolel, ale byl nutný
Stačilo tehdy jen několik hodin na to, aby se půl druhého tisíce bojovníků už nikdy nevrátilo domů. Drtivá většina z nich patřila do radikálního tábora a na bitevním poli zůstal bez života ležet dokonce i jejich vůdce Prokop Holý. I když šlo o skutečně krvavou a nesmlouvavou porážku, pro země Koruny české měla tahle bitva nebývalý význam. Cesta ke kompromisu a smíru husitů a katolíků byla přece jen otevřenější. Po patnácti letech trápení se tak naše země mohla pomalu, ale skutečně jen pomalu, začít vracet k větší stabilitě. Stačilo k tomu několik posledních hodin. Bohužel ale také stovky lidských životů…
Zdroj: ceskatelevize, bellum, valka, wikipedie
KAM DÁL: Podíleli se na smrti Heydricha: Na sousedy z Biskupcovy ulice nesmíme nikdy zapomenout.
