Česká skupina vlastenců uvězněná v minulosti. Baráčníci nadále dodržují tradice a legrační pojmenovávání

Nejde o spolek přátel, kteří mají rádi staré kostýmy a dobrou společnost. Tato společenská organizace už od roku 1873 probouzí k životu staročeské zvyky. Pod celým a oficiálním jménem Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická se tedy schovává dnes již velmi pevně zakořeněná skupina lidí, kteří mají v ruce klíč k jedné z prvků naší ryzí kultury. Co dělají a jak vlastně vznikli? 

V Kolíně to začalo

První zmínka o tzv. Baráčnících zazněla v kolínském hostinci u Šleitrů. Jednalo se o skupinku lidí, kteří pořádali různé společenské a kulturní akce. Oficiálně vznikla tedy v roce 1873 pod jménem Svobodná obec baráčníků. Podivný název má kořeny právě v jejich “slavné” hospodě, které se přezdívalo “Baráček”. 

Zajímavostí je, že kromě dlouhé existence spolku fungují dodnes stanovy odsouhlasené v roce 1895. O tom, že nejde jen o regionální zábavu několika nadšenců, se v podstatě rozhodlo ve stejném roce tím, že se mohli účastnit národopisné výstavy v Praze. Na výstavě byla postavena rychta a veřejnosti byly zveřejněny doklady o jejich dosavadní existenci. 

Zájem o jejich činnost se rozšiřoval i v jiných regionech. Byl stanoven také vrchní ústředí spolku. Prvním rychtářem byl Petr Vavřinec Guth. Vlastenecká činnost a připomínání různých tradic, krojů, konání plesů, vztyčování májek a jiných regionálních událostí se významně změnila během první světové války. Tehdy se totiž rozhodli vybírat peníze pro vdovy padlých vojáků na frontě. Změnil se tak i název, který zůstal dodnes. 

Dobročinný vlastenec

Spolek přežil i druhou světovou válku a nejvíce existenci tohoto spolku prověřil komunistický režim. Ten jejich aktivity nezahrnul do souvislosti s Národní frontou a spolek nedostával žádné finanční příspěvky a jejich majetek byl znárodněn. Až po sametové revoluci se znovu skupina a jejich činnost obnovila. 

Současnost baráčníků je hlavně spojená s dodržováním staročeských lidových tradic a zvyků, které jsou základním formujícím prvkem naší kultury, na který se vlivem vývoje civilizace poněkud zapomíná. Baráčníci tak pečují o národní kroje, které většinou nosí na slavnostních událostech. 

A co dál? 

Jedná se o nepolitickou organizaci. V žádném případě nemají jejich vlastenecké aktivity nic společného s nacionalismem. Jejich motivace je čistě kulturního rozměru, kdy kromě zmíněných lidových tradic a krojů pečují také o správné znění českého jazyka. O jaké konkrétní lidové zvyky a slavnosti se jedná? V některých případech se mohou lišit podle obcí - tedy tzv. župy. Obecně vzato jsou však jejich aktivity vidět vždy během vítání jara, velikonoční zvyky, májové slavnosti, vztyčení májky, dožínky, masopustní rej masek, vánoční zvyky, ukázky živého betlému. 

Jedna z nejzajímavějších specifik baráčníků je oslovení, kterými se mezi sebou označují. Říkají si sousede a tetičko, hosté jsou vítáni chlebem a solí a struktura má také své zajímavě pojmenované funkce. 

Na vrcholu pyramidy stojí rychtář, následuje místorychtář, berní se stará o finance, syndik vyřizuje korespondenci, pak každá obec musí mít svoji panímaminku a pantatínka, škrabák je vlastně kronikář, pak je tu velitel praporu. V současnosti je v České republice 22 žup a 6 obcí bez župy. Celkem to dělá 8 tisíc členů. 

KAM DÁL: Zapomenutí umělci na okraji společnosti. Čeští podivíni se nikdy nepodrobili komunistickému režimu