Dopis na rozloučenou z koncentračního tábora trhá srdce. Matka nenechala jít syna do plynu samotného

Byl 11. červenec roku 1944 a v koncentračním táboře v Osvětimi se další stovky lidí chystaly na jistý konec. Jak se později ukázalo, přicházelo nejrychlejší a nejmasovější vyvražďování Čechů, jaké tábor doposud zažil. Právě v té chvíli Vilma Grünwaldová usedla ke kousku papíru a tužkou, kterou kdesi objevila, napsala poslední slova svého života. Slova, která patřila jejímu manželovi. I ten trpěl za nacistickými ostnatými dráty, snad jen pár metrů od ní. Vidět se ale nemohli, už se nikdy neobjali, ani nepolíbili na rozloučenou. Statečná žena to dobře věděla, přesto je dopis, který se později skutečně podařilo jejímu muži doručit, plný klidu, smíření a odhodlání. Byla v tu chvíli v první řadě matkou, až potom ženou nebo člověkem.

Z Terezína do Osvětimi a nikdy zpět

Rodina Grünwaldova se do koncentračního tábora dostala už v roce 1941, nejprve do Terezína a později byli její členové převezeni do Osvětimi. Zatímco v Terezíně ještě směli žít pohromadě, aby mohli v případě nečekané inspekce Červeného kříže představovat spokojené obyvatele ghetta, v Osvětimi už bylo všechno jinak. Došlo na třídění vězňů a nikdo se neptal, jestli jde o děti, dospělé, nebo o staré lidi. Šlo jen výběr těch, kteří mohou být ještě chvíli užiteční, než budou nakonec zplynováni, stejně jako byli ti, kteří nevyhověli „vstupním podmínkám“.

Nepředstavitelná hrůza pro matku

Vilma Grünwaldová tak mohla jen s hrůzou sledovat, jak jejího šestnáctiletého syna Jana, který napadal na jednu nohu, okamžitě zařadili do skupiny k rychlé likvidaci. Stejný osud pak měl potkat i jejího malého, teprve pětiletého syna. Ani ten nebyl pro nacisty potřebný. Naštěstí se našel pohotový člověk, který jistě s vidinou své vlastní okamžité smrti přesunul malého Michala do bezpečí, do skupiny, která dostala šanci na přežití. Nikdo to už potom naštěstí nekontroloval. 

Matkou do posledního dechu

Matka měla v tu chvíli na výběr – buď zůstat naživu (ještě den, dva, možná i přežít válku – kdo ví?), nebo neopustit svého syna, jehož čekal nezvratitelný osud. Rozhodla se zůstat jeho matkou až do svého i jeho posledního nádechu. Stoupla si vedle něj do řady, která znamenala smrt. Nemohla Jana opustit a nechat ho v poslední hrůzyplné chvíli samotného. Věděli, co se stane. A ještě horší bylo, že si museli na svůj osud počkat.

Čekání na konec a poslední dopis

Čekali na určeném místě, až přijedou nákladní auta. Ta auta, která všichni dobře znali a která znamenala jediné – přímou linku mezi životem a plynovou komorou. A právě v té době napsala Vilma Grünwaldová svůj dopis, který trhá srdce i po mnoha desetiletích, i když je dnes vystaven za sklem vitríny washingtonského muzea holocaustu:

„Ty, můj jediný, jediný, nejdražší,
je blocksperre, čeká se na tmu. Byly jsme Margitta Braunová a já ještě u Willyho, nenechal nás ani moment v pochybách. Přemýšleli jsme nejdřív s Jendou na úschovu, tak jsme to učinili, ale pak jsme od toho upustili v domněnce, že by to bylo beznadějné.

Ta slavná auta už přijela, čekáme, až to začne. Vzala jsem 5 bromurálu, jsem po tom únavném a rozčilujícím dni trochu omámená a úplně klidná. Také ten můj malý Jenda je obdivuhodný.

Ty můj jediný a nejdražší, nedělej si ohledně nás ty nejmenší (asi) starosti, byl to náš osud – dělali jsme, co jsme mohli. Zůstaň jen zdráv a pamatuj na má slova, že čas vše zahojí, i když ne docela, tak alespoň částečně. Pamatuj na toho malého zlatého kluka a nezkaž ho samou láskou. A zůstaňte oba hodně zdrávi. Budu myslet na Waltříka, vzpomínáš jak jsem tehdy řekla, že nám usnadní cestu? A pak budu myslet jen a jen na Tebe a Míšu. Žijte blaze. Musíme nastupovat.

Ve věčnosti Tvá Vilma“

A pak přijela nákladní auta… 

Zdroj: ushmm, zpravy.aktualne, topzine

KAM DÁL: Měsíční cyklus v koncentračním táboře: Nulová hygiena a ztráta menstruace.