Fučík mluvil, a ne že ne. Byl to zrádce? S nacistickým velitelem opouštěl brány věznice
Neohrožený vzor komunisty každým coulem, statečný, nezlomný. Takový byl podle propagandy minulého režimu Julius Fučík, oslavovaný za odpor proti gestapákům. Prý u výslechů neřekl ani slovo. Jenomže i on sám upřímně přiznal něco docela jiného, jen se to soudruhům nehodilo do jeho pozlaceného obrazu.
Podle původního vydání knihy, která se měla stát jakousi komunistickou biblí, se zdá, že Fučík nepromluvil ani slovo, i kdyby s ním gestapo dělalo cokoliv. Na druhou stranu je ale dnes již známý fakt, že šlo o vězně, který měl při svém pobytu za mřížemi poněkud nestandardní podmínky, včetně možnosti opouštět věznici, i když v doprovodu jednoho ze svých věznitelů, komisaře Böhma. Ačkoli i to mělo samozřejmě svůj jasný důvod.
Komunisté část knihy zcenzurovali
Možná jste také ještě museli ve škole přečíst Reportáž psanou na oprátce, nebo jste si ji pořídili dokonce dobrovolně. Upřímně řečeno – není to nezajímavé čtení. Jen ve vydání, které u nás bylo k dostání v době před listopadovou revolucí, přece jen chyběly některé části, které by snad mohly trochu změnit pohled na Fučíkovo hrdinství. Komunisté zkrátka nepotřebovali obyčejného hrdinu, potřebovali superhrdinu, a tak si ho jednoduše „vyrobili“.
Komunista a přítel Sovětského svazu
Julius Fučík byl od mládí zaníceným obdivovatelem Sovětského svazu a třicátá léta mu přinesla redaktorská místa v Rudém právu, komunistických Haló novinách, a stal se dokonce šéfredaktorem Tvorby.
Tím ale jeho novinářská kariéra rozhodně nekončila, později jej Rudé právo dokonce poslalo do samotné Moskvy, aby odtud posílal zprávy o dění v jeho vysněné zemi. Jak jeho reportáže vypadaly? Docela jinak než skutečnost. Podle historika a politologa Petra Koury se dokonce zdá, že o sovětské realitě dobře věděl, přesto si tamní život překresloval podle svého přání, a tak o něm také referoval. Jako přesvědčený komunista, který vstoupil do strany už v roce 1921, snad ani jinak nemohl.
Zklamání a chvíle v ústraní
Přišlo období, které bylo zlé pro celou Evropu a vlastně pro celý svět. Druhá světová válka a s ní také prvotní koketování mezi Německem a Sovětským svazem, stvrzené paktem Molotov-Ribbentrop. Fučík jej nijak zvlášť nekomentoval, ale z nejaktivnějšího života se stáhl, dokonce pobýval mimo Prahu.
Znovu na scénu
Až v roce 1941 se znovu objevil na scéně ve snaze zapojit se do komunistického odboje. Podílel se například na vydávání ilegálního Rudého práva a podle všeho patřil také mezi členy druhého ilegálního vedení komunistické strany a podílel se také na vzniku Národně revolučního výboru inteligence.
Právě ten se mu stal osudným, i když bylo Fučíkovo zatčení vlastně neplánovaným úspěchem gestapa. Našli jej v bytě manželů Jelínkových, který sice sloužil jako konspirační, ale o novinářově přítomnosti neměli zasahující nacisté původně nejmenšího tušení. Určitě je ale takový zásah nemrzel. Jak je ale známo, nezatkli vlastně Julia Fučíka, ale kulhavého profesora Horáka, za kterého se odbojář kvůli zmatení nepřítele v té době vydával. Nebylo mu to nic platné.
Neudělal, co udělat měl
O chvílích zatýkání Jelínkových a zároveň i Julia Fučíka se vedly dlouhé spory. On, jako jeden z členů vedení odboje, dobře věděl, jak by se měl v takové chvíli zachovat. Pokud se mu nemohlo podařit utéct, bylo v instrukcích jednoznačně uvedeno, že má obrátit zbraň proti sobě samotnému. Jen tak bylo možné s absolutní jistotou zaručit, že nepromluví a nezradí svoje spolubojovníky. To ale Fučík neudělal, i když zbraň měl.
Mluvil, aby ho neumlátili
Novinář a komunistický odbojář se tedy dostal do vězení a musel dobře vědět, že cesta ven je prakticky nemožná. V tom období se měla odvíjet jeho nejhrdinštější éra, kdy podle komunistického vydání jeho Reportáže psané na oprátce nepromluvil ani slovo, zatímco motáky s textem budoucí knihy se mu dařilo pašovat ven. Jakmile se ale dostaneme k celému textu Reportáže, zjistíme, že i on sám všechno popisoval trochu jinak. „Ano, mluvil jsem. Jak? To najdete v mém protokolu,“ napsal, když se snažil vysvětlit, že promluvit byla jediná obrana před umlácením vyslýchajícími gestapáky.
Podle jeho vysvětlení ale Němcům nabízel zavádějící informace, které sice jemu mohly ulevit od nejhoršího mučení, ale nikoho dalšího z odboje neohrozily. Takový hrdina, aby se gestapákům smál do očí, jak nám pováleční soudruzi tvrdili, tedy zase nebyl. A nikdo mu to nemůže vyčítat. Pravdou ale podle historiků je, že na základě jeho výpovědí pravděpodobně nikdo další o život nepřišel.
Smrti se stejně nevyhnul
Jak to vlastně bylo s jeho výlety s vyšetřovatelem Böhmem do Braníka? Nešlo o nějaké nedělní vycházky, jak bychom si mohli z některých současných vysvětlení myslet. Protože Fučík měl gestapu napovídat, že jsou komunisté řízeni přímo lidmi z Moskvy, kteří se dostali do Prahy, vydali se spolu s komisařem na místo údajného připraveného setkání se spojkou, tedy právě do Braníka. Nikdo samozřejmě nepřijel.
Ale proč se Fučík snažil s Böhmem komunikovat? Jednak mohl mít pocit, že se jeho proces bude protahovat tak dlouho, až dojde k ukončení války, jednak mohl být přesvědčen, že jeho výpovědi odvedou gestapo na špatnou stopu. Ať už ale u výslechů řekl cokoliv, život mu to stejně nezachránilo a 8. září roku 1943 byl ve svých čtyřiceti letech v Berlíně spolu s dalšími bezmála čtyřmi stovkami vězňů popraven oběšením.
Zdroje: Wikipedie, Česká televize, Český rozhlas, Stoplusjednička
KAM DÁL: Pavlík Morozov: Nejlepší sovětský pionýr, který udal svého otce a zaplatil za to životem. Nebo to bylo všechno docela jinak?
