Hnízdo pražských kavárenských povalečů. V legendární Slavii se psala historie
Termín Pražská kavárna nemusí nutně znamenat titul pro spikleneckou organizaci povalečů a intelektuál, kteří sice začínají kávou, ale v nejhorším případě končí absintem. Kavárna Slavia je však místo, kde se dějiny opravdu psaly doslova pod obraz.
Atmosféra kavárny je pevně spjatá s místem, kde už od roku 1884 existuje. Palác Lažanských, kde kavárenské zařízení sídlí, se vedle majestátního Národního divadla nemusí vůbec stydět. Byť na oko procházejících občanů neútočí svou dominantou, krásně uzavírá Národní třídu, aby při vůni kávy svým návštěvníkům v přízemním prostoru nabídla neopakovatelný výhled na Prahu.
Zoufalý a jeho pokus
Realizovat smělou myšlenku a v Praze otevřít další kavárnu se pokusil podnikatel Václav Zoufalý. Již na počátku 80. let se rozhodl přízemí Paláce Lažanských proměnit v novou atrakci pražských kavárenských povalečů.
Dveře se otevřely jen dva měsíce po slavnostním zahájení Národního divadla. V uších ještě rezonovaly takty Smetanovy Libuše a kavárna Slavia svým návštěvníkům nabízela nejenom kávu ke krásnému výhledu z okna…
O svou legendární pozici však musela dlouho bojovat s těžkou konkurencí. Od tehdejšího Řetězova mostu až po Obecní dům nebylo o kavárny nouze. Ve stejné době si svou zaslouženou oblibu získala kavárna Orient v prvním patře Gočárova kubistického Domu U Černé Matky Boží.
Slavia byla původně vyzdobená ve stylu secese, ale po odvážné rekonstrukci se vše změnilo. Až teprve tehdy přišel ten opravdový boom. Zdobnou secesi vystřídalo art deco a svá pravidelná místečka zde nacházeli i jiní lidé než herci a divadelníci.
Poničený zázrak
Dřevo na stěnách, mramorové prvky, velké množství zrcadel a kulaté stolky… Nová podoba Slavie zafungovala a její popularita dosahovala legendárních rozměrů.
Je však jen málo věcí, které dokáží zkazit život kavárenského povaleče, a válka k nim rozhodně patří. Nacistická okupace se podepsala nejenom do názvu ulic, ale také do názvu kaváren. Slavia se přejmenovala na Café Viktoria. Co načali nacisté, rozvinuli komunisté.
Necitlivé zásahy do interiéru připravily dnešním návštěvníkům možnost se rozhlédnout po původní autentické kavárně, ale zajímavý život s ještě zajímavějšími návštěvníky však směle pokračoval dál.
Více než kavárna
Současný prezident Miloš Zeman si své odpůrce pravděpodobně představuje u kávy v blízkosti obrazu “Piják absintu” od malíře Viktora Olivy. Sem totiž s železnou pravidelností chodil tehdy ještě dramatik, ale zároveň budoucí prezident Václav Havel. Nad jeho oblíbeným místem dnes visí fotografie, která připomíná, že zde se to slavnými osobnostmi české kultury jenom hemžilo.
Ať už šlo o spisovatele Bohumila Hrabala či Josefa Škvoreckého, ale mnohem dřív také bratří Čapkové či básníci Vítěslav Nezval a Jaroslav Seifert. Poslední dva jmenovaní byli součásti širší skupiny návštěvníků. Zde se totiž rodilo české avantgardní umění. U stolku byste zde tak mohli narazit na malíře Jana Zrzavého, Václava Špálu nebo Karla Teigeho.
Zcela přirozeně se v dlouhé listu významných návštěv objevil také skladatel Bedřich Smetana. Jednak často doprovázel herce z představení z Národního divadla a za druhé v Paláci Lažanských také nějakou dobu bydlel.
Kreativní duše sem jednoduše chodily pro inspiraci v každé historické etapě našich dějin. Ferdinand Peroutka zde údajně napsal svou knihu Budování státu a stejně tak Šimek s Grossmanem zde vytvořili své zábavné povídky.
Sametová revoluce
Z velkých oken kavárny Slavie bylo v průběhu její historie možné vidět pohřební průvody T. G. Masaryka, ale třeba také oblíbeného hosta Vítězslava Nezvala. Když 17. listopadu 1989 zatáčel dav protestujících na Národní třídu, lidé z okna kavárny mohli vidět, jak se píše historie. Ta se však psala i v samotné kavárně, která měla po revoluci veliké existenční problémy.
I díky iniciativě prezidenta Václava Havla se kavárna Slavia znovuotevřela v roce 1997. Dnes již se nejedná o hnízdo umělecky činných osobností, ale i tak jsou jejich osudy neodmyslitelně vepsané na zdech tohoto legendárního podniku.
