Hrůzy z první světové války na počátku toho nejhoršího, čeho jsou lidé schopni

Jedna z nejdůležitějších knih dvacátého století nese název Voyage au bout de la nuit. V roce 1933, rok po jejím francouzském vydání, ji do češtiny přeložil Jaroslav Zaorálek. Překlad to byl skvělý, v roce 1995 vyšel s několika nezbytnými úpravami v nakladatelství Atlantis znovu. V loňském roce vyšla kniha v tom samém nakladatelství znovu. Tentokrát však již v překladu Anny Kareninové, dvorní překladatelky Louise Ferdinanda Célina.

Pound a Céline

Anna Kareninová je dozajista jednou z nejvýraznějších českých překladatelek současnosti. Přeložila již osm z devíti Célinových románů a vedle toho se soustavně věnuje překládání jednoho z nejvýznamnějších modernistických básníků – Ezry Pounda. Přestože je Anna Kareninová překladatelkou uznávanou a oceňovanou – na svém kontě má i cenu Magnesia Litera za překlad –, před vydáním patrně nejslavnějšího románu Louise Ferdinanda Célina musela čelit pochybovačným hlasům.  

A to z jediného důvodu. V roce 1933 totiž román vyšel pod názvem Cesta do hlubin noci, zatímco Anna Kareninová překládá název jako Cesta na konec noci. Překladatelka to v ediční poznámce k českému názvu vysvětluje takto: "Ani jeden světový překlad už dnes název románu nelyrisuje. Cesta na konec noci je nejčastější a s knihou souvisí. […] protože jsem přesvědčená, že velká éra vypjaté slovanské citovosti se i v překladech nachýlila, zvolila jsem přesnost: Cestu na konec noci."

Jazyk, jazyk, jazyk

Samotný překlad je – tak jako jsme si už během let zvykli – skutečně znamenitý a jen dokládá, jaké máme štěstí, že si dílo jednoho z nejvlivnějších prozaiků dvacátého století u nás našlo takovou interpretku. Krátce po otevření knihy totiž čtenáři zjistí, že překládat Célina rozhodně není procházka růžovým sadem. V jeho jazyce se mísí hovorové obraty s až básnickými obrazy, interpunkční úzus ustupuje rytmu řeči a mnoho dalšího. A je to navíc právě jazyk, co dělá z autora takovou tvůrčí veličinu. Dodnes je Céline připomínán jako autor výroku, podle nějž dělá autora to, jakým způsobem píše, jaký je jeho styl.

Přestože jazyková složka Cesty na konec noci je skutečně strhující, chybí v ní ještě některé specifické složky Célinova psaní. Třeba oblíbená trojtečka, která se stala nezbytnou součástí autorových pozdějších románů.  

Kniha Cesta na konec noci je autorovým prozaickým debutem. Zčásti nejspíš autobiografické vyprávění zachycuje hlavního hrdinu knihy, Ferdinanda Bardauma, na bojištích první světové války. Později při cestě do Afriky, do Spojených států amerických. Při tom, při své cestě na samý konec noci, se setkává s tím nejhorším, čeho jsou lidé schopni a čemu jsou vystaveni. Nezbytnou součástí jeho putování je však zároveň humor a skutečnost, že si autor skutečně nebral žádné servítky.

Louis Ferdinand Céline je pseudonymem Louise Destouchese, který v době vydání Cesty na konec noci pracoval jako lékař a bál se, že by vydání takového románu ohrozilo jeho kariéru. Jak poznamenává Anna Kareninová – psát se v jeho kruzích neslušelo. Dnes by se chtělo říct, že se sluší jeho první román číst. Bez něj by totiž dnešní literatura patrně nebyla taková, jaká je.