Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat?
Naivní sezona debutujícího spisovatele, jenž se skrývá pod pseudonymem Daniel Jahn, je svěžím příspěvkem, jenž se řadí mezi díla reflektující minulý režim. Suverénně nespolehlivý vypravěč a stavba vět, která evokuje archaičnost, jsou hlavními přednostmi této knihy.
Minulý režim je českými prozaiky zvlášť vyhledávaným a oblíbeným námětem. Nutno podotknout, že knih, jejichž příběh je situován do období normalizace, už bylo v posledních letech příliš. Přesto se mezi nimi najdou i takové, které se v kulisách komunistického režimu pohybují s bravurou, elegantně, či dokonce originálně. O tom, že prózy umístěné do minulého režimu nemusí být takříkajíc pořád na jedno brdo, přesvědčil nejvýrazněji v loňském roce prozaicky debutující publicista Karel Veselý. V jeho knize se Štrougal chopí elektrické kytary, aby se stal vedoucím členem funkové kapely založené prezidentem Gustávem Husákem za účelem obnovení víry v socialismus. Veselého Bomba★Funk je nabitý hravostí, kytarovými riffy a neobvyklou energií. Má zkrátka "drajv".
Svěží vánek vnesla do vykreslení časů takzvané perestrojky i poslední próza spisovatelky Ireny Douskové (která se asi už nikdy nezbaví přízviska "autorka Hrdého Budžese"), Rakvičky. Ta je vystavěna na podobném principu jako – převážně v zahraničí – populární filmový žánr road-movie. Mladá dívka se snaží doputovat autostopem do Ostravy, aby vyznala jednomu z tamních kluků lásku. Oportunismus a amébické lidské charaktery, jež jsou s minulým režimem spojeny, se jí však neustále pletou pod nohy.
Jazykem k jedinečnosti
Z úplně opačné pozice uchopuje husákovské Československo rovněž debutant Daniel Jahn. A ačkoliv jeho próza s názvem Naivní sezóna není rozhodně tak neotřelá jako Bomba★Funk, nutno přiznat, že i on vnáší do mnohokrát probádaného území svěží dávku originality. Text zasazený do konce sedmdesátých let pracuje například s explicitně nespolehlivým vypravěčem. Dá se však říct, že on není tím, díky čemu se Jahnova kniha vymyká obvyklému diskursu. Není to ani evidentní snaha vsazovat do zcela zřetelně autobiografického vyprávění zcizující aspekty, jež mají dokládat fikčnost díla (vedle nespolehlivého, místy snad dokonce sebereflexivního vypravěče například fakt, že jsou všechny postavy označeny pouze počáteční iniciálou). To, čím se Naivní sezóna vymyká a co z ní zároveň činí dílo hodné pozoru, je jednoznačně jazyk.
Mezi Vančurou a Hrabalem
Mladý vypravěč, jenž vyhlíží den, kdy oslaví plnoletost, putuje krajinami ve snaze zdokonalit svou výtvarnou techniku. Jeho cílem je vyhnout se v budoucnu manuálním pracím. Po hodinách strávených v kopcích obvykle mladý malíř navštěvuje hospody, kde má čas od času možnost prodat jedno ze svých juvenilních děl. Vždy se však zdráhá s vědomím toho, že to nejlepší (či to, co by byl ochoten pustit se svou signaturou do světa) dosud nenamaloval.
Kontrapunkticky k naivnímu věku je postavena nejen neobvyklá vyspělost nedospělého vypravěče, ale především jazyk, jímž vypráví. Při snaze o jeho nastínění lze konstatovat, že stojí jako průmět dvou stylistů z české literatury nejoriginálnějších – Bohumila Hrabala a Vladislava Vančury. Jahnovy věty jsou vystavěny v dosti neobvyklém rytmu, jenž skutečně tu evokuje Hrabalovu rozmáchlost, aby se pak věta jakoby zlomila v klopotný závěr. Ačkoliv jak oproti Vančurově archaizujícímu stylu a barokně stavěným větám, tak oproti Hrabalovu chrlení slov je vypravěč Naivní sezóny přece jen poněkud umírněný.
To však nic nemění na tom, že Jahnova prvotina je cenným a svěžím příspěvkem k psaní o minulém režimu, kterému se doposud dostalo méně pozornosti, než by si zasloužil.
