Jak řešili nevěru naši předkové? Rozvod nepřicházel v úvahu, měli jiné metody
Pranýř, divoká kočka, sekání částí těl, ale i veřejné ponížení jako jeden z nejtěžších trestů v některých státech a dobách. To všechno bývaly v minulosti alternativy, s nimiž museli nevěrníci počítat. Většinou šlo přitom o mnohem horší a přísnější tresty pro záletné ženy, zatímco jejich protějšky často nikdo moc neřešil – samozřejmě zvlášť ve státech muslimských.
Nevěra je stará doslova jako lidstvo samo, respektive jako jeho párový život. Dnes ji většinou řešíme rozvodem, v minulosti to ale tak jednoduché nebylo. Hlavně šlo o to, zda se manželské věrnosti zpronevěřil muž, nebo žena. Jak si v minulosti lidé vyřizovali účty za zklamání v partnerském životě? Možná bychom si dnes raději leckterý zálet rozmysleli.
Aténské ženy měly problém
Starověké Řecko nebylo ohledně názoru na mužskou a ženskou nevěru tak jednotné ani v rámci jednotlivých městských států. Zatímco v některých měly ženy téměř rovné postavení s muži, a tak i na nevěru mohlo být nahlíženo podobně, samotní Atéňané měli jasno. Manželství totiž prakticky nemuselo sloužit k ničemu jinému než k plození potomků – a tedy i dědiců rodu, což znamenalo, že logicky muselo jít o potomky vlastní.
Kukaččí děti nikdo nechtěl
Případná nevěra by tak dávala možnost domnívat se, že v domě žije kukaččí dítě, které tehdy rozhodně nikdo vychovávat nechtěl. A tak měli tehdy jasno – nevěrnice musela jít z domu, jinak její manžel přišel o občanství, což by znamenalo jeho následné vyhoštění. A to si asi nikdo nechtěl vzít na svědomí. Z uvedeného také logicky plyne, že čím vyšších vrstev se tento rodinný problém týkal, tím razantněji býval řešen. Vždyť šlo o mnohem větší majetky než u nuzných obyvatel Atén.
Sparťané to viděli jinak
Docela jinak na tom byly ženy ve Spartě, kde se pro změnu museli mít na pozoru muži. Ženy, manželky, měly v rodině velké až hlavní slovo, a tak si dokonce mohly celkem bez problémů dovolit milence v případě, že se jejich vlastní manžel z jakýchkoliv důvodů k ničemu neměl. Naopak nevěrní muži, navíc ti, kteří si dokonce dovolili svést vdanou ženu, aniž by byly splněny zmíněné „podmínky“, mohli být trestáni velmi krutě. Nešlo o nic menšího, než odříznutí mužské chlouby. Jak to mohlo asi dopadnout s tehdejším povědomím o medicíně? Ve většině případů se proto odhalená mužská nevěra rovnala rozsudku trestu smrti.
V pytli do řeky
Zajímavě měli otázku nevěry vyřešenou ve staré Mezopotámii, kde o trestu pro nevěrnou manželku rozhodoval její muž. Mohl ji nechat popravit, ale stejně tak mohla dostat milost a spolu s ní také její milenec. Horší to bylo ve chvíli, kdy nezákonné milence nachytal někdo cizí, kdo si s nimi potřeboval vyřídit účty. V takovém případě nestačilo nějaké odprošení nebo přísaha, že se vlastně nic nestalo. Nevěrnice byla zašita do pytle a vhozena do řeky.
Když se jí povedlo vyplavat, měla štěstí a mohla na světě ještě nějaký ten čas pobýt – raději ale už jen v mezích manželské věrnosti. V tomto případě jistě velmi záleželo i na člověku, který takovou ženu do pytle zašíval. Jistě si umíme představit, že se taková práce dá udělat poctivě, nebo jen tak „halabala“.
Bez obrany
Přesuňme se přece jen o něco blíže k dnešku, ale také o kousek dále na východ. Osmanská říše nedávala ženám žádnou velkou naději na přežití nevěry. Tu dokazovali mužští „svědci“, tedy prakticky jakýkoliv muž, který mohl mít na danou ženu z jakéhokoliv důvodu spadeno. Stačilo mu potom zkrátka přijít a konstatovat, že nešťastnici přistihl při nevěře. Ona obranu neměla.
Na jistou smrt s kočkou
Jakmile bylo její konání takto „prokázáno“, mohla se jen modlit. Opět přišel na řadu pytel, stejně jako ve Spartě, ale tentokrát do něj byla s nevěrnicí, ať již skutečnou, nebo i neprávem nařčenou, zašita i divoká kočka. Už jen to muselo být pro obě velké trauma. A dobře víme, co taková nespokojená kočka dokáže nadělat zla. Tím to ale ještě nekončilo. Aby bylo mnohem hůř a dokonce i nejhůř, mlátili přítomní muži do pytle vším, co našli. Divoké zvíře, dokud samo nezemřelo, trýznilo trestanou ženu svými drápy. Živá ale z pytle nikdy nevyšla ani kočka, ani žena.
Ubohá Anna Boleynová
Krátká exkurze do historie by mohla skončit třeba na dvoře krále Jindřicha VIII. Tudora a jeho tehdejší manželky Anny Boleynové. Ta se mu jednoho dne tak znelíbila, že ji nařkl z nevěry, což tehdy v tak vysokých kruzích znamenalo prakticky automaticky trest smrti. Nevadilo přitom, že si tuhle historku král s největší pravděpodobností vybájil, „usvědčena“ a odsouzena stejně byla.
Nejpravděpodobnějším skutečným důvodem byl vztek vznětlivého krále, protože mu nedala dědice – syna, kterého by mohl považovat za svého nástupce, ale jen dceru. Anna Boleynová se tak bohužel už nedožila chvíle, kdy právě tato zatracovaná dívka Alžběta přijala královskou korunu.
A dnes?
Historie byla tedy víc než krutá a je možné konstatovat, že problémy spojené s dnešním rozvodem se s tím ani z velké dálky nedají porovnávat. Mluvíme ale o našich končinách – ženy v muslimských zemích jsou na tom i dnes podobně jako zmiňované ubožačky před mnoha a mnoha staletími.
Zdroje: wikipedie, lawforfamilies.com, medievalists.net
KAM DÁL: Profesionální milenka králů: Marie Boleynová neměla ani problém svádět manžela své sestry.
